OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Začali v zaplivaných hospodách Bakersfieldu, uprostřed drog, hráli na pařbách a o nějaké scéně se nedalo mluvit. Depresivní muzika jak hrom, skrze kterou začal promlouvat psychopat s dreadama, Jonathan Davis. Basák Fieldy ukázal světu, že na basu lze hrát i naprosto jinak, než jak to bylo tak obecně zažito. Head a Munky si podladili kytary o deset půltónů níž a pojebali zvuk desítkami efektů, čímž dosáhli toho, že stačí slyšet pět vteřin hry pouze na kytaru s absencí jakéhokoli jiného nástroje a poznáte, že jde o KoRny. Bubeník David hrál zápěstím, rozmachoval se nad hlavou a měl tak nazvučené bicí, že dosáhl naprosto intenzivního, skákavého zvuku. Hráli jinak, než kdokoli před tím. Před osmi lety hráli v hospodách před šedesáti lidmi. Dnes mají návštěvnost koncertů něco přes sto tisíc.
Jak začít a přitom hned nechválit? Těžko. Začali v roce 1994 na troskách kapel Sex Art a LAPD. V podstatě byli první kapelou, která produkovala styl zvaný numetal. Jestli by se nějaké kořeny daly hledat hlouběji, možná ano, ale já o nich moc nevím. KoRn začali dělat hudbu, která se nikdy nepodobala ničemu jinému a vyvinuli zcela charakteristický zvuk. Každé další album je mnohem promakanější než předchozí a přesto jsou všechny skvělé. Každé album je narváno emocemi k prasknutí. KoRn jsou nejlepší numetalovou kapelou a všechny ostatní jsou o třídu níž. Každá píseň KoRn vždy měla nějaký význam a vždy byla něčím zajímavá. Každá. A nové album to splňuje rovněž a beze zbytku.Tolik asi úvodem.
Co říct tak obecně než přejdeme k rozboru alba? KoRn se posunuli zase o krok dál, vylepšili co se dalo a ještě něco navíc a přesto zůstali velmi heavy a 95% fanoušků nezklamou. Spíš si získají ještě pár … desítek ... tisíc nových. Jak říct vše najednou? Mám obrovskou touhu vám popsat, jak se který muzikant zlepšil, co začal používat, jak změnil styl svého hraní - i když vám tyto informace asi budou k ničemu. Ale přesto aspoň obecně Head s Munkym si trochu pohráli se zvukem svých kytar, hrají pořád stejným způsobem, jen mají o něco jiný zvuk, ale nebojte se, takový rozdíl to není. Fieldymu podstatně ubylo sólových pasáží a i když je basa stále pěkně slyšet, už ne tak moc jako dříve. Celé album je postaveno tak z padesáti procent na Davisově hlasu. Jonathan začal vážně zpívat, i když jsem miloval jeho štěkání a vzlykání, teď se posunul do zcela jiné sféry. Hlasy se v refrénech překrývají a občas Jon zpívá úplně novým hlasem, který ještě nikdy nepoužil.
KoRn vypustili singl "Here to Stay" velice šikovně. Tato píseň se totiž nese převážně ještě ve zvuku Issues, je velice tvrdá a neobsahuje téměř žádnou elektroniku, takže fans zklamáni nebudou. Jinak na albu elektroniky rozhodně přibylo, ale nebojte, většinou je to prvních deset sekund a pak se spustí kytary. Každá píseň má velice chytlavý refrén, po pár posleších si je všechny zapamatujete. Album nabízí vše od pomalých, klidných písní jako je “Hollow Life”, přes hitové "Throughtless" až poultra tvrdé "Wake up, Hate". A vše si zamilujete, protože je vše zvládnuto a vymyšleno vpravdě úžasně. KoRn na novém albu dokázali, že jsou již osm let kapelou, podle které se řídí celá americká neo scéna. Do nějakých pubertálních póz ve stylu Linkin Park mají zkurveně daleko. Pokud vám někdy depresivní, psychopatická image KoRn někdy něco říkala, neváhejte ani minutu.Stojí to za to.
Vše si zamilujete, protože je vše zvládnuto a vymyšleno vpravdě úžasně.KoRn na novém albu dokázali, že jsou již osm let kapelou, podle které se řídí celá americká neo scéna. Do nějakých pubertálních póz ve stylu Linkin Park mají zkurveně daleko. Pokud vám někdy depresivní, psychopatická image KoRn někdy něco říkala, neváhejte ani minutu. Stojí to za to.
9,5 / 10
Jonathan Davis
- vokály
Fieldy
- basa
James Shaffer
- kytara
Brian "Head" Welch
- kytara
David Silveria
- bicí
1. Here To Stay
2. Make Believe
3. Blame
4. Hollow Life
5. Bottled Up Inside
6. Thoughtless
7. Hating
8. One More Time
9. Alone I Break
10. Embrace
11. Beat It Upright
12. Wake Up Hate
13. I´m Hiding
14. No One´s There
The Serenity Of Suffering (2016)
The Paradigm Shift (2013)
The Path Of Totality (2011)
III – Remember Who You Are (2010)
Untitled (2007)
Unplugged (2007)
Live & Rare (2006)
See You On The Other Side (2005)
Greatest Hits Vol. 1 (2004)
Take A Look In The Mirror (2004)
Untouchables (2002)
Issues (1999)
Follow The Leader (1998)
Life Is Peachy (1996)
Korn (1994)
Vydáno: 2002
Vydavatel: Sony Music
Stopáž: 60:41
Produkce: Michael Beinhorn
Studio: Conway Studio, Hollywood and The Village, Los Angeles
Musím se přiznat, že jsem chtěl na tomto místě původně spíše kritizovat, majíce však za sebou pětinásobný poslech novinkového díla kalifornských Korn, z mých původních předpokladů nezbyl kámen na kameni. Nikdy jsem netrpěl nějakým přehnaným obdivem k této partičce, právě naopak. Ačkoliv jsem slyšel všechny jejich desky, žádná z nich mě nedokázala více zaujmout, nebo dokonce strhnout. Uznával jsem jejich charakteristický zvuk, kterým dokázali ovlivnit mnoho kapel i včetně mých kdysi velikých oblíbenců Machine Head (stačí si poslechnout jejich druhou desku The More Things Change a musíte mit dát zapravdu). Hip hopové elementy v tvorbě Korn mi doslova lezly na nervy a o některých „chytlavých“ skladbách ani nemluvě. Ovšem už minulá řadovka „Issues“ naznačila další skryté možnosti této kapely ubírat se směrem k rockovým elementům. Jednotlivé skladby kladly zvýšený důraz na atmosféru a pocitovost. Možnosti naznačené na „Issues“ dokonalo „Untouchables“ téměř do dokonalosti. Skladby, ač poměrně jednoduché konstrukce a místy velmi chytlavé melodiky, mají vynikající atmosféru. Hned úvodní singlovka Here To Stay je toho jasným příkladem. Jonathan už téměř vůbec nepoužívá nepříčetně uřvané vokální polohy a v některých momentech je barva jeho hlasu absolutně k nepoznání. Těžkotonážní kytarový spodek zůstal zachován a dle mého názoru byl zvuk ještě více „zhutněn“, což je v porovnání s Jonathanovým ústupem do zpěvných vokálních pozic poměrně veliký kontrast. Tvorba Korn je tím pádem mnohem více melodičtější a přehlednější než v minulosti, ale zároveň si stále zachovává původní metalovou údernost a tah na branku. Musím vás však upozornit, že „Untouchables“ není záležitost jednoho poslechu, není to žádný konzumní artikl, který si párkrát užijete a za půlrok si na něj nevzpomenete. Jak jsem již uvedl, desku jsem slyšel již pětkrát, ale stále mám pocit, že je to málo na to, abych napsal nějakou smysluplnější kritiku. Nenávidíte-li, pro rozumně uvažujícího člověka z nepochopitelných důvodů, tuto kapelu, budete ji nenávidět i nadále, tato deska na tom nic nezmění. Líbily-li se vám v minulosti nějaké skladby této bandy a vadily vám například již zmíněné hip hopové prvky anebo různé taneční experimenty, které provázely jejich tvorbu na minulých deskách, poslechnětě si „Untouchables“ a budete velice přijemně překvapeni, stejně jako já. Na druhou stranu je docela možné, že dost lidí bude právě díky poměrně radikální změně hudebního směrování Jonathana a spol. zklamáno. Nedávno jsem si zoufal, že jsem už dlouho neslyšel opravdu kvalitní a svěží rockovou desku … Že mi tohle čekání přeruší zrovna Korn, to bych teda opravdu nečekal …
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.