S obrovskou vervou a přesvědčivostí vlítli glam metaloví RATT do své nové fáze existence. Ta má název „Infestation“ a představuje jedno z nejlepších alb, pod jaké se kdy tito dobyvatelé dívčích srdcí z údolí Andělů podepsali. Je totiž až s podivem, kolik životodárné energie zde nahromadila, tahle druhdy slavná parta z osmdesátých let, která se dlouhá léta plácala pouze na okraji zájmu fanoušků rockové hudby všeho druhu. Dnes je s jejich formou všechno jinak a ačkoliv RATT dnes útočí pouze s tím, co je ve své zlaté éře nejlépe charakterizovalo, jde o skladby, za které by byla ráda nejedna z legend natupírované scény i v dobách největšího boomu tohoto žánru.
Rockový gigolo Stephen Pearcy roztáčí kolotoč svých řízně smyslných hymen do patřičných obrátek a svým nakřáplým mečákem (jeho hlasovou podobnost s Davem Mustainem jsem si vždy uvědomoval) prakticky znovu charakterizuje styl celé kapely. Stejně tak výtečný Warren DeMartini, coby jeden z nejpodceňovanějších kytarových hrdinů, zde předvádí opravdu úchvatné kousky. Navíc mu záda od rytmické kytary jistí ještě zkušenější borec - Carlos Cavazo, který mimo jiné působil v řadách QUIET RIOT (nástupce Rhandyho Roadse) a platí tudíž za další z legend kalifornské metalové scény poloviny osmdesátých let.
O po mnoho let stabilní rytmice Robbie Crane/Bobby Blotzer už není třeba se sáhodlouze rozepisovat, protože oba zmínění jsou již osvědčenými pojmy v řadách rozdováděné Krysí party. Oni to RATT (stejně jako jejich nejbližší příbuzní z MÖTLEY CRÜE) nikdy neměli s kritikou jednoduché, protože patřili za nositele praporu celého glam metalového hnutí osmdesátých let. Tudíž byli spláchnuti hned zkraje grungeové horečky, coby přežitek komiksově hrdinské scény stavící na sexuální vyzývavosti v podobě chytlavých hymen, jejichž těžiště leželo vždy mezi stadiónovou bombastičností VAN HALEN a metalovým heroismem tehdejších JUDAS PRIEST. Ale řekněme si po pravdě, že to tenkrát s jejich vyklizením pozic bylo tak nějak spravedlivé. RATT se totiž vůbec nevyvíjeli a s každým novým albem pouze přehrávali svůj osvědčený recept na prvotní úspěch. Z tohoto důvodu platí jejich ranná divočejší alba „Out In The Cellar“ (1984) a „Invasion Of Your Privacy“ (1985) za to nejsmysluplnější s čím se prezentovali. Až teprve novinka se jim vyrovná.
Album „Infestation“ musí logicky potěšit všechny pamětníky éry natupírovaných mařen, gargantuovských show a pestrobarevných ohozů. Heroicky napumpované kytary ženou úvodní „Eat Me Up Alive“ do takových obrátek, až se tají dech a dnes již více než padesátiletý Pearcy vytahuje chytlavý refrén (zřejmě tradičně za neustálého kroucení pánví) jen jakoby mimochodem – tedy jakoby tu RATT byli celou tu dobu v dobré pohodě a kondici. Následující „Best Of Me“ je však ještě lepší – čistý glam metalový orgasmus, kde není stopy po nějaké bluesem načichlé starobě ani únavě materiálu, zatímco naopak chuť do hraní je až hmatatelná. Nic pro tuhle kapelu dnes není přednější než bavit svižnými atraktivními songy na koncertech, které definují rock po vzoru slunečných chrámů a arén daleké Kalifornie. Prostě parádní singl s mohutným stadiónovým refrénem a DeMartiniovými kejklemi. Další skladby už se pouze vezou v podobném duchu nezasaženém nějakou moderní dobou a jejími pravidly, ale prostě baví tím, co zvuk RATT charakterizovalo od nepaměti. A nemyslete si, že jde v jejich případě o nějakou výplň - ta zde neexistuje. Tomuhle říkám vynikající americké hair metalové album po vzoru skvostných osmdesátých let. Návrat, při kterém radostí slzím.