Zestárlé oči téměř všech pamětníků začátků moderní, chcete-li progresivní, blackmetalové tváře zasněně vzhlížejí k severským pohanským hvozdům a jen třpytivá jiskra v temném pohledu a lehké neznatelné zachvění dolní čelisti jsou znakem nostalgické vzpomínky na dobu temného, krví zbarveného období ostrého černého štiplavého větru, řítícího se do neprobádaných končin hluboké zemské propasti. A i přesto, že se tento svěží energický vítr proháněl po teritoriích bohatých na černě magnetické květy hněvu, v ranním rozbřesku se oči všech hříšníků obracely k východu, kde tušili neznámé a mocné kořeny ďábelsky ohnivé sekvoje, jež své první nadzemské bohaté stonky vystavila úderům slunečního kladiva přesně sto let poté, co se do hudebního ráje odebral jeden z velikánů nevyzpytatelných nálad Petr Iljič Čajkovskij.

Čas této trojice šógunů se měl teprve naplnit, avšak při dobývání rohaté planoucí brány hudebního trůnu již jejich debut Scorn Defeat zanechal stopy ostrých japonských mečů hluboko ve věkem zkoušeném a důstojném monumentu ve vládcově předpokoji, v němž své charakteristické záseky zanechávali jen ti nejlepší. A přece se zastánci evropské odnože dočkají zadostiučinění, neboť právě drsné severské podnebí přivedlo na svět kompozici, která téměř před deseti lety představila nadějné seskupení tří japonců pod názvem Sigh. A nebyl to nikdo jiný, než samotný rozporuplný štvanec Euronymous, který tušil, že se v této smečce rozprostírají nadějné duše praotců hudebního Japonska a podepsal své vydavatelství pod debut japonského hvězdného seskupení. Výsledku se však bohužel nedožil, a tak opovržení nad porážkou recitují vůdce smečky a klávesový mistr Mirai, rychloruký fanatik kytarových pražců Shinichi a dělostřelec bicí artilerie Satoshi, kteří dodnes zápolí s lidským osudem v nezměněné sestavě!

O co se marně snaží, i v dnešních dnech, mnoho nactiutrhačných rádoby moderně znějících bezhlavých spolků, jimž by spíše sedělo označení „HKS - hudební kopírovací služby – rychlý mix toho nejlepšího až k vám do bytu s velkohubými frázemi“, to se v prvotině „vzdychajících“ hudebníků z japonských ostrovů prodírá skrze nepropustnou mlhu ortodoxní nevěrnosti od prvních taktů. Zvukově čistý, uspořádaný proud hudebních myšlenek vyvolává šok v zástupu černě oděných služebníků především čistými a s citem zahranými party akustického klavíru. Nijak zvláště inovativně pojatý, avšak strašidelně precizní, žulově stabilní a přesně naplánovaný a zasazený. A zcela určitě lačné posluchačovo ucho nenechá mistr Mirai jen u akustiky. Velké niterní prožitky popisují zejména různorodé klávesové stopy, čítající i klavichordový úvod, či zvuk varhaního smutku. Nejzřetelnějším prvkem jednotlivých plodů je pak střídání temp. Blackově smrtící uragán, střednětempé procházky metalovou historií a ultrapomalé pasáže děsivého mrazení. Kytara se v tomto kolotoči vždy pevně opírá o momentálně nejúdernější styl, a tak se na vás vyřítí záplava blackové valchy na metalovém pozadí, pomalejších trashových a metalových riffů, to vše protkáno pavučinou kytarových sól, jež mistru Shinichimu již v počátcích předpovídaly velkou budoucnost. Spolehlivá hra bicích a nepopsatelně černý vokál Miraie pak jen dokreslují celkový hřejivý zážitek ze Scorn Defeat, ve kterém Sigh, i v odkazu Venom a Celtic Frost, nastínil svůj zářivý, neuchopitelný a originální hudební osud, jež si někteří smrtelníci snad ani nezaslouží.

Výborný, jakkoliv určitě ne stoprocentní, debut skvělé družiny hudebních samorostů, kteří by si zasloužili daleko větší množství pozornosti, než se jim v současnosti dostává. A při moderní snaze hodnotit veškeré, byť i nepatrné odchylky od nepsaného standardu, velkolepými přívlastky avantgardní, či progresivní, se nemohu zbavit pocitu, že ve své době by si při poslechu Scorn Defeat rval vlasy nejeden pravověrný metalový posluchač.