Švédská líheň smrtících metalových duší je bezedná. Zástupy mrtvolně bledých a vychrtlých postav se valí vstříc nové vlně severského deathmetalového hurikánu. Kolem starých, šedých a vlhkých polorozpadlých zdí tichých venkovských sídel, přes drsný, těžký a nehostinný hvozd plný světelné hry života smrti, nad ostrými, majestátními a děsivými skalami pamatujícími vikingský ryk, pod temnou, bouřící a čertovsky skotačící oblohou, až ke studeným, hlubokým a přesto životodárným vodám ohlušujícího moře uhání staronové hejno zdivočelých včel, jejichž smrtící žihadla ukončí poblouzněnou představu každému, kdo jen nepatrně nastraží uši jejich směrem. A začíná to „horečkou tiché noci“ …

V roce 1996 se dvojice členů melodicky deathmetalového spolku In Flames rozhodla, že jejich zkažené nitro vysílá dostatek negativní energie, aby mohl vzniknout projekt brutálnějšího a rychlejšího náboje, než tomu bylo v případě domovské tlupy. Název tohoto severského deathmetalového projektu, podivné, odvážím se tvrdit až úchylně humoreskní „Agent Orange“, byl záhy změněn na myšlenkově barvitější „Dimension Zero“ a po solidním mini CD „Penetrations from the Lost Worlds“, nervózním rozchodu v ‘98 a opětovném zmrtvýchvstání a stabilizaci v roce 2000, se definitivní podoba ustálila na těchto zaprodaných duších : řvoun Jocke Göthberg (ex-Marduk), kytarový kat Glenn Ljungström (ex-In Flames), šesti i čtyřstrunný harcovník Jesper Strömblad (In Flames) a mlátička Hans Nilsson (Diabolique).

Již při výčtu jmen budou mnozí nadšenci smrtící stravy okořeněné špetkou melodického koření očekávat kvalitní debutní album ostřílených „cháronů“, přivážejících toto dílko na svět dychtivých smrtelníků v době, kdy je švédská scéna přeplněna kvalitními spolky úderného stylu. Zda se právě tato novotou prosáklá loď nulové dimenze nepotopí na vlnách rozbouřeného moře, plného pevnějších a silnějších plavidel, ukáže neovlivnitelný a nepodplatitelný čas. Pár jistot ovšem zůstává. Silent Night Fever je sbírkou čiré a nefalšované energie, odrážející svou čistotu v každém prokrveném kusu lidské schránky, sbírkou devíti vyvážených skladeb, které čerpají - jak také jinak – z tvorby In Flames, švédské deathmetalové kroniky a výsledný mix leží zvukově nejblíže podivně pojmenované hudební vlně neo-trash. Ostré sekernické riffy a podladěné štiplavé záseky rychlejšího tempa dokáží rozložit každou molekulu sžíravých pochybností. Arogantní kytarový buchar těžkého smrtelného dechu však nečekaně dokáže uvolnit prostor pro zasněné melodie drsného severu. Jakkoliv jejich motiv slýcháme již nějakou tu neděli, vždy dokáží rozehrát mikroskopické atomové výbuchy po celém těle a přidá-li se k tomu zkušeně zvládnutá sólová hra a akusticky znějící, napětí pozměňující, kytarové vyhrávky, dočkáme se hřejivé a výbušné metalové energie s dovedně zasazenými lehkými melodickými linkami. Řádný záběr celé sestavy bicích a zejména neotřesitelný, hromový a pot strachu vyvolávající řev Jockeho jsou jistě stabilizujícími krvinkami v tomto živoucím krevním obrazu ... obrazu, který se i v představách Niklase Sundina, umělce albové malby, dočkal výborného zpracování.

Dimension zero zvládli propletenec burácivého severského death metalu a vzpomínkových vikingských melodií se zkušeností sobě vlastní. Skutečná pravda je ovšem daleko hůře stravitelná, neboť tohle všechno již posluchačovy sluchové orgány překvapit nemůže a invenci nejspíš odvál slaný a studený mořský vichr … a tak otázkou zůstává, zda půlhodinka rychlých deathových vypalovaček obstojí v masové konkurenci.