OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Začínajícím rockovým kapelám většinou pár let trvá, než vybrousí svůj styl, vybudují si osobitost a najdou svoje místo na scéně. Výjimečně se objeví borci, kteří toto pravidlo obejdou a již na prvních nahrávkách zní překvapivě originálně a vyspěle. Mezi takovéto talenty řadím i kanadský zázrak PROTEST THE HERO. Již debut „Kezia“ z roku 2005 předpověděl zjevení kreativity a pozoruhodných muzikantských dovedností a aktuální dvojka „Fortress“ již nastavuje laťku všem virtuosům snažícím se v tvrdé hudbě o nějaký ten progres.
Hlavní poznávací znamení této kapely jsou výjimečný zpěvák s úctyhodným rozsahem (jeho vysoko položený hlas nemá daleko ke kultovním pěvcům ze zlatých metalových 80´s) a rytmické složitosti, doprovázené velkou dávkou kytarového sólování. Dále v hudbě této pětky můžete vystopovat skočné mathcore, „emařsky“ vyhrocené zpěvy, kus thrash metalu a punkový úšklebek.
PROTEST THE HERO znějí na první poslech dost složitě. Kytary během každé skladby odehrají kvantum riffů, vyhrávek, sól a spolu s bicími velmi často mění rytmus a rychlost. Rodyho Walkera ve zpěvu doplňují ještě kytaristé, takže očekávejte i velkou porci melodických a extrémních vokálních linek, které ještě více exponují už dost bláznivý projev této kapely. Hudebníci však z propletenců v pravý čas uhnětou silný motiv, který danou skladbu rozsvítí a vygraduje, jako závěrečná melodická pasáž v „The Dissentience“ nebo thrashová vsuvka v „Goddess Bound. Velké plus je výborný bubeník, který má tu divočinu pevně pod kontrolou, s velkou razancí diktuje svižné tempo a ještě si k tomu přidává parádičky. Vyslechněte pozorně údernou rytmiku v „Bone Marrow“, refrény v „Bloodmeat“, roztomilé pidlikání během „Spoils“, nebo předposlední vypalovačku „Goddess Bound“ - muzikantům z nástrojů tryská energie a deska je natlakovaná jak Papinův hrnec. Zklidnění přichází velmi zřídka v podobě samostatně zahraného piána a trvá vždy jen pár vteřin.
Doporučuji dát „Fortress“ nějaký ten čas, než se vám dostane zvuk této kapely pod kůži a věřte, že pak budete mít na dlouhou dobu o zábavu postaráno. PROTEST THE HERO vám mohou připomenout někde IGNITE, jinde CONVERGE, místy možná i HELLOWEEN, ale celkově bych je nazval metalcorovými THE MARS VOLTA. Tato kapela je diamant, který potřebuje už jen nepatrně doleštit, pak bude dokonalý a krásný. Myslím, že příští album nás všechny porazí.
Zdatní muzikanti se pustili do složitostí, nepostrádají však přitom odpich a razanci. Bonus v podobě výborného zpěvu a výborného zvuku.
8,5 / 10
Rody Walker
- vokály
Luke Hoskin
- kytara, piáno
Tim Millar
- kytara, vokály
Arif Mirabdolbaghi
- kytara, vokály
Moe Carlson
- bicí
1. Bloodmeat
2. The Dissentience
3. Bone Marrow
4. Sequoia Throne
5. Palms Read
6. Limb From Limb
7. Spoils
8. Wretch
9. Goddess Bound
10. Goddess Gagged
Palimpsest (2020)
Volition (2013)
Scurrilous (2011)
Gallop Meets The Earth-Live (CD/DVD) (2009)
Fortress (2008)
Kezia (2005)
Datum vydání: Úterý, 29. ledna 2008
Vydavatel: Vargant Records
Stopáž: 41:10
Produkce: Julius Butty
Studio: Hamilton, Ontario (Kanada)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.