Relativně nová myšlenka putování několika kapel mezi více místy, aby tak ve stejnou dobu mohlo fungovat více festivalů najednou, stála i za zrodem lapidárně pojmenovaných metalových dostaveníček „Metalfest Open Air“, která o víkendech mezi 14. – 16. a 21. – 23. květnem letošního roku prakticky otevřela celou letní festivalovou sezónu zároveň u nás, v Maďarsku, Německu, Rakousku a Švýcarsku. Při rozhodování o tom, která lokalita přivítá první ročník celé akce právě v České republice, sehrál svou roli zřejmě i fakt, že by nebylo od věci vyvážit v tomto směru bohatě zásobenou Moravu, a volba padla na západočeskou metropoli a její obrovský Lochotínský amfiteátr, proslulý zejména pořádáním folkové „Porty“ ještě za dob náčelníkování Velkého Komanče. A když už bylo rozhodnuto o rozbití festivalových stanů v Plzni, myslím, že právě tento prostor (nedaleko místní ZOO a prakticky coby kamenem dohodil od městského centra) byl logickou volbou, zejména pro svůj svéráz a takřka ideální festivalové podmínky. Početná armáda stánků s nejrůznějšími metalovými suvenýry, cédéčky a nezbytnou nabídkou občerstvení všeho druhu (mimochodem, k mání byla výhradně plzeňská „dvanáctka“ za bratru nekřesťanských 37,- Kč) se totiž usídlila v půlkruzích vysoko ve stoupajícím hledišti, takže i při pohybu kdekoliv mezi nimi bylo na pódium neustále dobře vidět a stejně dobře (pokud ovšem zvukaři nezaspali) bylo i slyšet.

Startovní výstřel zazněl v brzkém pátečním odpoledni hodině, ovšem oproti plánu jej neobstarali maďarští VIRRASZTÓK, ale heavy/speed metaloví CAULDRON z Kanady. Publikum, které se k většímu počtu teprve scházelo, tenhle fakt (až na zdravé jádro zvolna se tvořivšího „kotle“) přijalo se stejnou lhostejností, s jakou odzívalo i v podstatě nudné vystoupení trojice Kanaďanů. Z letargie tak všechny přítomné vytrhl až znovuobnovený VITACIT, v jehož řadách lze narazit (jak ostatně nezapomněl zmínit ani Láďa Křížek v poněkud extravagantní kožené vestě) na kompletní současný KREYSON a kytaristu Pavla „Kuře“ Hejče navrch. Logicky se tedy hrálo z Křížkovského období („Já mám trápení“, „Proč štěstí se mi vyhýbá“, „Drákula“, „To se nesmí stát“ nebo „Já chci se ptát těch králů“) a bylo to skutečně nejen nostalgicky povedené vystoupení, na němž byl alespoň mně osobně nejsympatičtější výkon zpěvákův, který dával s přehledem zapomenout na některá rozčarování z prvních koncertů po reunionu jeho poslední metalové kapely v roce 2007.

Problémy s dopravou neminuly ani ruskou folkovou hvězdu ARKONA, takže v hracím pořadí jí vystřídali polští běsobijci DECAPITATED. Přes drobné zvukové nevyrovnanosti (přece jen je nesrovnatelně složitější nazvučit podobný extrém než Vitacitovský heavy metal) dokázali mnohé přítomné zvednout z rekonstruovaných laviček a jejich vystoupení by se dalo přirovnat k děsivému hlukovému tornádu, které s sebou bere vše, co se mu postaví do cesty. Kapela předvedla vynikající výkon, jenž svým naprosto čistým zvířecím rykem korunoval zpěvák Rafał Piotrowski. V házení pomyslných rukavic pak pokračovala zmíněná ARKONA, která přes poměrně krátký set („Pokrovy Nebesnogo Starca“, „Goi, Rode, Goi!“, „Maslenitsa“, „Yarilo“, „Katitsja Kolo“ a další) neměla rovněž problém zaujmout všechny přítomné a v mých očích tak konečně dostála své pověsti (předloni na „Brutal Assaultu“ to skutečně nebylo to pravé ořechové).

Thrashová klasika, to byli sanfrancisští DEATH ANGEL v téměř klasickém složení. Jejich nekompromisní jízda po největší slávě konce osmdesátých let minulého století měla dozajista své kouzlo, pohříchu však spíše jen pro pamětníky oněch časů v podání kapely, resp. ty, kdo měli řádně naposloucháno. A protože pro mne neplatila ani jedna z obou v úvahu přicházejících variant, počalo mne vystoupení kalifornských tak trochu nudit, pročež jsem se věnoval zevrubnější prohlídce areálu. V jeho středu jsem pak objevil zajímavou věc – prodejní okénko s nápisem „Výkup kelímků“. Pořadatelé zde totiž šli vstříc svým úklidovým povinnostem a nabízeli za každý prázdný plastový kelímek 1,-Kč s tím, že jednak to byla daleko levnější úklidová varianta (i když tady by určitě stačilo, kdyby se návštěvníci festivalu nechovali jako prasata) a jednak zřejmě rovněž velmi praktické ekologické řešení. Ve finále se tento jejich tah, se kterým jsem se v domácích poměrech osobně setkal poprvé, stal jistým festivalovým fenoménem svého druhu, neboť nejpozději v sobotu odpoledne bylo zřejmé, že sběru kelímků ve velkém se zde věnuje výhradně několik jedinců, jejichž tváře už byly každému známé. Tihle nadšenci navíc prakticky vyměnili festivalovou živou produkci za neustálé pendlování hledištěm a vyhledávání prázdných kelímků zrakem ostřížím s takovou razancí, až jsem měl kolikrát dojem, že nemají daleko k tomu, aby člověka donutili dopít zbytek piva na dně a kelímek jim odevzdat. Nu, snad se jim to vyplatilo, a to samozřejmě nemyslím jen finančně.

DEATH ANGEL s nastupujícím soumrakem vystřídali KORPIKLAANI a dění pod pódiem (resp. pod betonovou plochou, jež pódium od první divácké řady oddělovala na dobrých deset metrů) nabralo na obrátkách. Tuhle finskou partičku jsem měl vždy zaškatulkovanou mezi metalovými věcmi folkovými (byť názvy skladeb jako „Vodka“ nebo „Beer Beer“, které mimochodem celé vystoupení šestice muzikantů rámovaly, mi mohly cosi napovědět), ale nikdy jsem k ní přímo nepřičichnul. A poté, co se tak stalo, mohu zodpovědně prohlásit, že na festivalu bylo k mání daleko více zajímavého metalu s lidovými nástroji, a že dojem kohosi z přihlížejících (hovořícího o ALKEHOLu s houslemi) mi stačil k tomu, abych měl s KORPIKLAANI na nějaký čas zase vystaráno.

Pak už nastal čas pro AMON AMARTH, kapelu poslední dobou tak populární, až se člověk nestačí divit, odkud se všichni ti příznivci ve své podstatě death metalového spolku (ne nadarmo Johan Hegg při výzvě k tomu, aby lidé zpívali s ním, mluvil o tom, že není důležité znát text, když jde přece jen pořád o death metal) rekrutují. Dav před pódiem se plynule spojil s tím na nejnižších lavičkách a vytvořil jednolitou masu zdvižených rukou, jež byla vystoupení Švédů více než důstojnou kulisou. Zvukově to byl ovšem zřejmě nejhorší okamžik celého festivalu, neboť do dobré půlky setu jsme místo AMON AMARTH  poslouchali jen jakousi zvukovou kouli, z níž bylo patrné jen neskutečně razantní nazvučení kopáků, v nichž se vše, včetně bzučivých kytar, nenávratně ztrácelo. Zkoušel jsem alespoň různé pozice v amfiteátru, zda to z nich nebude lepší, ale ani to nepomohlo, a dočkali jsme se až s avizovanou odehranou půlkou koncertu, od níž už se přece jen dalo v tom, co vikingští sekyrníci na pódiu předváděli (letmo příkladně „Guardians Of Asgard“ nebo „Tattered Banners And Bloody Flags“), vyznat.

Vrchol pátečního večera, tributní seskupení TWILIGHT OF THE GODS, jež mělo poprvé v dějinách metalu nechat naživo zaznít BATHORY, nastoupil vzápětí po populárních Švédech, ovšem pohled na rozprchávající se publikum dával na srozuměnou, že tady něco nehraje. A když začali mizet i všichni ti, co se po vzoru AMON AMARTH opásali všemožnými rohy, z nichž si bohatě připíjeli pivem, řekl jsem si, že tady nejspíš skutečně dochází ke zmýlené, která nicméně neplatí. Quorthonův kult a jeho temné metalové umění jsou přece tak originální a ojedinělé, že snad nemůže být metalisty, který by si podobnou příležitost nechal ujít. Chyba lávky, na Lochotíně jich bylo v pátek večer spoustu. Do smrti si ale mohou vyčítat, že si vystoupení TWILIGHT OF THE GODS ve složení Nemtheanga (PRIMORDIAL, zpěv), Blasphemer (ex – MAYHEM, kytara), Patrik Lindgren (THYRFING, kytara), Iscariah (ex – IMMORTAL, baskytara) a Nick Barker (DIMMU BORGIR, bicí) nechali ujít. Atmosféra byla úžasná (Nemtheanga jí ještě dokreslil úvodním chrlením ohně), mlha mezi reflektory hustá tak, že na pódium kolikrát nebylo ani pořádně vidět, a bylo to skutečně všechno téměř tak, jako kdyby za mikrofonem měl stát samotný Quorthon. Hrálo se převážně z pozdějších desek BATHORY, na nichž už odezníval či odezněl původní black metalový duch kapely („The Sword“, „Vallhala“,„One Eyed Old Man“) a k dokonalosti mi chyběla skutečně jen slavná „One Rode To Asa Bay“, kterou bych přece jen čekal na vrcholu celého playlistu. Nestalo se, ovšem i tak to byl výjimečný zážitek, pro mnohé dozajista spojený s vyplněním životního snu.

Sobotní úvodní program na první pohled nenabízel nikterak zásadní festivalová jména (ani od CITRONu jsem po jeho loňském vystoupení na „Basinfirefestu“ neočekával nic zásadního) a tak bylo o to jednodušší zařídit se tak, jak čtvrteční zápas našich hokejových reprezentantů rozhodl – totiž usednout místo něj k televiznímu duelu se Švédskem. Do amfiteátru jsem proto dorazil až v průběhu setu německých melodiků FREEDOM CALL, s nimiž už na stoličce za bicími neseděl Dan Zimmermann. Z novinky „Legend Of The Shadowking“ jsem nezaslechl zhola nic (bylo-li z ní vůbec hráno) a tak jsem naslouchal jen vpodstatě klasickému repertoáru kapely, složeného z těch nejklasičtějších věcí.

Jedna ze čtyř kapel, na které jsem byl zvědav ze všeho nejvíce, byli následně nastoupivší Švýcaři ELUVEITIE. Osmičlenné těleso se naopak soustředilo především na aktuální album „Everything Remains (As It Never Was)“, z nějž nevynechalo nic podstatného. Spolu s osvědčenými hity se to rovnalo totálně nespoutanému a živelnému vystoupení, při němž si zejména obě dlouhovlasé dívčiny s niněrou a houslemi v rukách div neukroutily hlavy v divokém headbangingu, a které korunoval zpěvák Chrigel Glanzmann, který fanouškům v „kotli“ domluvil moc pěkný „Circle Pit“ a „Wall Of Death“. Po TWILIGHT OF THE GODS jednoznačně další vrchol festivalu, shodou okolností uvozující podobně velkou podívanou. Ale o tom až příště.