Není třeba rozdmýchávat spekulační teze, nakolik byl návrat zlatého hrdla Jorna Landeho do řad německé power metalové úderky pouze krokem, jak zamezit klesající tendenci úspěšnosti jejich předchozích alb. Vždyť vlastně i jeho sólové nahrávky nesklízely příliš ovací navzdory nezpochybnitelné kvalitě jeho hlasového vybavení. MASTERPLAN jsou zkrátka zpět a Jorn Lande k radosti mnohých (včetně mé) znovu trůní v jejich popředí. Kytarista Roland Grapow opět pevně přebírá kormidlo nad ansámblem osobností evropské metalové scény, byť Jorn dostal prostoru o něco více než v počátcích kapely a ambiciózní kvintet tedy vyhlašuje příchod krále prostřednictvím svého nového, do zlata oděného kotoučku.

Výtečný Uli Kusch již podruhé chybí, což je z kompozičního hlediska dozajista znát (nikoliv z toho bubenického, protože tady máme věčného světoběžníka a nezdolnou testosteronovou mlátičku v jedné osobě Mikea Terranu, díky němuž albu po této stránce nechybí patřičný odpich). Největší novinkou je skutečnost, že klávesy dostaly větší prostor, než bylo u MASTERPLAN zvykem kdykoliv v minulosti, což dodává letošním skladbám honosnější zabarvení. Když je však pečlivě a důkladně prozkoumáte, zjistíte, že tahle změna směrem k bombastickým hard rockovým a heavy metalovým kaskádám, které zde ve větší míře přebírají prostor po řízných speed metalových kvapících, pouze zaceluje nepříliš přesvědčivý skladatelský vklad. Skutečně výtečné skladby zkrátka chybí, navzdory faktu, že částečné ubrání na rychlosti jako výrazovou změnu opravdu vítám.

Jorn Lande je znovu vynikající, fenomenální, zkrátka radost jej poslouchat. Svým přesvědčivým, sytým hlasem doslova ovládá celé album. Norský pěvec je v mnoha polohách dokonce coverdaleovštější než samotný David Coverdale a to se nakonec ukázalo být největší devízou nahrávky, která trpí zejména díky kompoziční bezradnosti – ovšem paradoxně rovněž Jorna Landea, jemuž Roland Grapow svěřil zodpovědnost za část skladatelského vkladu. První polovina se dá ještě přežít bez úhony a v relativní spokojenosti, jenže posluchač znalý předchozích látek nejpozději od sedmé skladby začne mít pocit, že většina materiálu je pouze pozlaceným druhořadým zbožím, tápajícím v kvantech banálních nápadů a ohraných metalových schémat. Nic nezachrání ani skvělé výkony celého ansámblu, ani velmi profesionální ošetření nahrávky nahypované mohutnými klávesovými etudami a dokonce ani několik nadprůměrných položek, umístěných spíše v první polovině alba. Vrcholem je jednoznačně mohutná suita „The Dark Road“ coby nabušené power metalové monstrum, opatřené dusnou atmosférou i vynikajícím vokálním partem Landeho. Celkem se povedl snad ještě řízný výkop „Fiddle Of Time“, hodně ve stylu „fantasy“ vyznívající pilotní singl „Far From The Edge Of The World“ a ostatně i titulní skladba „Time To Be King“. Jinak je to bída a zmar – nemožně patetické juchajdy typu „Blow Your Winds“ a „Lonely Winds Of War“, za jejichž melodie ve zpěvových linkách by se stydělo snad i pěvecké komando od THERION, do uší doslova bodají. O posledních čtyřech skladbách alba se netřeba rozepisovat, to už je čistá hlušina. Osobně zkrátka nemohu volit víc než solidní průměr a přitom zavzpomínat na sedm let staré famózní debutové album, které bylo trhákem od začátku do konce. Velká škoda, ale tohle je zkrátka na tak výborné muzikanty celkem nepovedené.