Po retrospektivě Herberta Tobiase, někdejší hvězdy německé fotografie, pokračuje galerie Rudolfinum další výstavou fotografií. Ta pod kurátorskou taktovkou Petra Nedomy tematizuje vztah krajinářské digitální fotografie a akademičnosti krajinářské malby 17. století reprezentované Johnem Constablem, Nicolasem Poussinem či Jacobem van Ruisdaelem. Jednotící téma je demonstrováno na pracích třech současných fotografů, z nichž každý k zachycení proměnlivosti krajiny a toho, co krajina jako předmět uměleckého zájmu představuje, přistupuje vlastním specifickým způsobem včetně uplatnění technologických postupů a estetických měřítek.

Zatímco práce Michala Šeby a Beate Gütschow působí jakoby vytržené z proudu času, budíce téměř snový a nadpozemský dojem, fotografie Jana Jedličky se na první pohled drží tradičnějšího fotografického přístupu a jedním z cílů je dle vlastních slov autora „kresba kamerou“. Série černobílých fotografií toskánské krajiny upoutá svou monumentálností a ostrou sytou kresbou spolu se zajímavou kompozicí, která umísťuje horizont do vertikálního středu.

Set Michala Šeby naopak zcela koresponduje se slovem „fantasy“ v názvu výstavy. Velkoformátové fotografie noční a ranní krajiny pořízené během pobytu v hinduistickém klášteře nedaleko Malagy se vyznačují barevnou sytostí, která jim spolu s jemným šerosvitem dodává snového, takřka nadpozemského vzevření. Šeba ve své tvorbě využívá technologie tzv. virtuální reality ovšem bez zaměření se na panoramatické pohledy, a jednotlivé obrazy vytváří ručním sloučením mnoha dílčích detailních záběrů. Neméně zajímavým faktem rovněž je, že mimo vlastního sloučení neprochází výsledná fotografie další postprodukcí, čímž zůstává zachováno kouzlo okamžiku zmrazeného čočkou objektivu.

Fotografie Beate Gütschow se téměř doslovně inspirují pravidly krajinářské malby 17. a 18. století, čímž vznikají zajímavé, bezčasé obrazy téměř idealizovaných krajin s dokonale rovrženou barevnou škálou a kompozicí, která striktně rozkládá obraz do jednotlivých plánů dle doktríny dobové malby, jimiž se autorka řídí. A všechny fotografie tak skutečně dojem malby budí. Beate Gütschow je vytváří jako montáže několika desítek digitalizovaných snímků. Její tvůrčí koncept, tedy alespoň pro tento set, je vystaven na tezi, že současné obrazy již neodrážejí realitu, ale naopak pouze jiné obrazy. Nepřímo se tak vrací k jednomu z hlavních bodů výstavy, jímž je pátrání „po původu archetypu obecně sdílené ideje, představy ideální krajiny“ a nastoluje často kladenou otázku o povaze kontinuity umění jako takového.