OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pravda, pravda, nejedná se o žádnou horkou novinku, každopádně si však dovolím tvrdit, že prozatím poslední deska slovenských experimentátorů Wayd je natolik kvalitní počin, že by byla věčná škoda na MetalManii tento fakt opomenout. Historie Wayd se datuje rokem 1994, kdy došlo ke zformování této kapely sloučením trasherů Marion a deathových Dysentery. Snaha o bourání hranic mezi styly a touha experimentovat byla prešovským vlastní už hned od počátků jejich tvorby, které jsou zachyceny na demu „Shape of Your Mind“ vydaném v roce 1995.
Promo leták hlásá, že se jedná o technický death metal s jazzovými prvky. Ano, dá se to tak v kostce říct, každopádně zase tak jednoduché tvrzení je vůči produkci této bandy docela nespravedlivé. V téhle kapele je totiž takové množství talentu a invence, že jakákoliv (ať sebešílenější) škatulka je na popsání její muziky naprosto zbytečná a nicneříkající. Nosným prvkem sice nadále zůstává death metal v jeho technickém pojetí, na tento se však nabalují další a další části v podobě jazzových a rockových prvků. Namysli mám hlavně angažování saxofonu (saxosólíčko ve skladbě „Mindstorm“ je naprosto skvělá záležitost) anebo výborně znějící akustické kytarových vyhrávky, kteréžto jsou do jednotlivých skladeb vkomponovány naprosto nenásilně a nepůsobí nijak provoplánovitě.
Wayd si velmi rádi a umně pohrávají i s náladami jednotlivých skladeb. Není žádnou výjimkou, když během jedné písně vystřídají vícero nálad. Velikým pohlazením na duši jsou nezřídké hudební výlety až do artrockových území v podobě již zmiňovaných akustických vybrnkávaček anebo čistého zpěvu (například „Extremes In You“). Dominantním prvkem však nadále zůstává metalová přímočarost a agresivita, jejíž hlavním představitelem včetně kytar zůstávají Milanovy a Drahošovy vokály balancující někde mezi trashovým řevem a deathovým chrapotem. Z každého tónu této muziky je znát, že si její autoři dali velikou práci s jednotlivými aranžemi a stavbou skladeb. Žádná pasáž mi nepřijde nudná anebo dokonce zbytečná. Všechno má zde své místo. Zvuk je rovněž velmi dobrý, přihlédneme-li k faktu, že se nahrávalo v poměrně neznámem prešovském studiu Perina.
Velmi nerad přirovnávám jednu kapelu ke druhé a v případě takových Wayd je mi to vysloveně proti srsti, ale fanouškům takových Atheist anebo Cynic můžu tyto Slováky jen a jen doporučit.
V době psaní této recenze (červenec 2002) je v připravě další deska Wayd-ů a jsem velmi nedočkavý, s čím na nás tentokráte hoši vyrukují. Jak jsem se měl mnohonásobným poslechem této výtečné desky možnost přesvědčit , máme se rozhodě na co těšit. „Barriers“ jsou tady od toho, aby se překonávaly a Wayd nám ukazují jeden ze způsobů, jak toho s úspěchem docílit.
„Barriers“ jsou tady od toho, aby se překonávaly a Wayd nám ukazují jeden ze způsobů, jak toho s úspěchem docílit.
9 / 10
1. Diffused In A Dream
2. Esoteric Suicide
3. Flashbacks of Freedom
4. Halushka
5. Misanthropic Days
6. Delights of The Dusk
7. Mindstorm
8. Barriers
9. Extremes In You
10. Don´t Turn Back
11. Dead Horse Beating
Ghostwalk (2007)
Decadance (2003)
Barriers (2001)
The Ultimate Passion (1999)
Shape Of Your Mind (demo) (1995)
Když tahle slovenská kapela poslala na svět svůj předchozí zásek The Ultimate Passion, byl jsem mile překvapen. Jejich dobře zahraný deathmetal technického ražení mne oslovil a já byl zvědavý, kam se ta šikovná kapela posune na dalším počinu. A ejhle - Barriers mne naplnilo víc než jen spokojeností. Chyba téhle desky spočívá snad jen v tom, že nebyla příležitost ho natočit v o něco lepším studiu. I tak je ale zvuk na Barriers dobrý, respektive s mírnými výhradami velmi dobrý. O čem tedy ta deska je? Inu, každý rád přirovnává „technicky zaměřené kapely„ /nebo spíš ty, co umějí o něco líp hrát/ k oblíbenému triumvirátu Death-Cynic-Atheist, případně dalším. Pokud bych měl na tuhle obraznou hru přistoupit, řekl bych, že Wayd jsou v rámci československých hranic nejdůstojnějšími dědici Atheist z doby Elements. Spočívá to trochu ve stylu zpěvu, se kterým si oproti minulému CD pánové více pohráli, ale který ve svých štěkavých polohách bohužel někdy z desky vyčnívá. Především jsem měl ale na mysli množství různých procházek a výletů mimo „zavedené“ postupy. Totiž mimo deathmetal, který je však i nadále základním stavebním kamenem Wayd. Jestliže Atheist si svého času vydali na výlety až k sambě, pak v případě Wayd jsou to především naučné stezky jazzové a místy snad i artrockové. Tedy co do motivů a vyznění, nikoli co do improvizace. To sice není zdaleka vše, ale rozpitvávat to dále nemá bez osobní posluchačské zkušenosti druhé strany příliš smysl, jelikož bych plácal nesdělitelné a nebo potil věty typu „je to jako když...“, což se mi nechce. O tom, že instrumentálně jsou na tom Wayd dobře netřeba polemizovat. Raději bych zdůraznil, že mají navíc i cit pro to složit zajímavé motivy, které se vám uvelebí v hlavě a ačkoli (jak už to u podobných kapel bývá) Barriers není album na první poslech (naštěstí...), songy jsou prokomponované, barevné a chytlavé. Neztratíte se v nich stylem „hele, tenhle motiv je fajn, ale proč se k němu vracejí až po pěti minutách?“ Kromě toho najdete v bookletu texty, které nejsou nikterak obyčejné. Naopak si troufám říci, že tak pěknou reflexi různých, ač veskrze poněkud depresivních životních zážitků a momentálních rozpoložení jsem už drahnou dobu neviděl. Přičteme-li si k tomu jejich slušné zpracování v jazyce anglickém, poměrně dotažené rozfrázování a i některé pamatovatelné nosné slogany, je možné s graciézní lehkostí přenést i přes pro někoho možná chudší motiv na obale. Jestliže obal prodává, pak zřejmě Barriers neupoutá na první pohled. Pokud se ale na černobílý obrázek zadíváte pozorněji a začnete o něm přemýšlet, možná si řeknete, že album, honosící se podobně neobvyklým a rozhodně ne přímočaře plochým motivem by třeba mohlo obsahovat i podobně neobvyklou a v žádném případě plochou a prvoplánovou muziku. Nebudete na omylu...
Jeden z najlepsich albumov slovenskej produkcie...K dokonalosti chyba akurat lepsi zvuk (co je pochopitelne vzhladom na slovenske pomery) a okrem toho ma uz nic nenapada :) Verim ze keby tento album vysiel niekedy v polovici 90.rokov v USA/zap.Europe, tak dnes je to legendarna zalezitost. A tesim sa na novy album, a aj na aktualizaciu stranok kapely ;)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.