OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Takto to dopadne, keď blackmetalovú kapelu prestane baviť black metal. Američania NACHTMYSTIUM si ako niekdajší zástupcovia psychedelického čierneho kovu najprv vyskúšali odkazovanie na tvorbu legendárnych PINK FLOYD, aby vzápäti – hneď po staromilsky metalovom EP „Doomsday Derelicts“ – zavŕšili dilógiu „Black Meddle“ návratom k vlastnému hudobno-fanúšikovskému dospievaniu.
„Nechceme byť kapelou, čo znela ako DARKTHRONE a premenila sa v PINK FLOYD,“ hovorí frontman Blake Judd o zmene, ktorá postihla NACHTMYSTIUM, a jedným dychom dodáva niečo o nepredvídateľnosti, potrebe experimentovať, ale aj o využití novinárskej pozornosti, ktorú im garantuje príslušnosť k major labelu. „Addicts“ je teda špongiou nasiaknutou starými post-punkovými, popovými, rockovými a industriálnymi vplyvmi. Špongiou, na ktorej sú - viac ako posledné zvyšky extrémneho metalu - stále badateľné biele stopy po nedbalo rozsypanej dávke kokainu, Blakeovej bývalej vášni, a tiež symbolu hedonistického kréda „sex, drogy a rokenrol“, tématicky sprevádzajúceho oba diely „Black Meddle“.
Ktovie, čo by s materiálom na „Addicts“ urobila prítomnosť vokalistu, schopného spievať hlavne melodicky. Presne tak, ako by to NACHTMYSTIUM údajne previedli, keby ovplývali potrebným talentom. Ak odrátame niekoľko klepačiek a ostrých gitarových liniek v hneď po intre nasledujúcej „High On Hate“, je Blakeov uškriekaný vokálny prejav azda posledným pojítkom americkej skupiny s vlastnou blackmetalovou minulosťou. A tiež so scénou, ktorá už posledného člena jej starej zostavy (Jeff Wilson opustil kapelu uprostred nedávneho turné) ani trochu nezaujíma.
Potreba odlíšiť sa zasiahla najmä kompozičný proces. Narozdiel od svojich gitarovejších predchodcov je novinka NACHTMYSTIUM postavená predovšetkým na rytmike; tá tvorila základ pri skladaní materiálu a je vo výsledku aj jeho dominantným prvkom. Celkom pochopiteľne, keď už ani inšpiráciu MINISTRY, KILLING JOKE či NINE INCH NAILS nebolo vďaka skladbám, ako sú „No Funeral“ a „Ruined Life Continuum“, potrebné významnejšie pripomínať.
Paradoxne sú to však na QUEENS OF THE STONE AGE odkazujúce, rokenrolovejšie „Nightfall“ a „Addicts“, ktoré sú o niečo sviežejšou a údernejšou časťou albumu. Ale aj tie sa pod nánosom ubíjajúcej monotónnosti zlievajú len do v podstate fádneho celku. O tom, že sa tento celok nevyrovná vzorom, ktorými sa Blake Judd inšpiroval, hádam ani netreba hovoriť.
NACHTMYSTIUM skončili v roku 2010 podobne ako personálne spriaznení TWILIGHT, pozošívaní z členov rôznych rešpektovaných zoskupení. Z formálneho hľadiska možno ich snahu o experiment a aký-taký žánrový vývoj považovať za dobrú, snáď aj potrebnú. Ale výsledný produkt zaostáva z pohľadu „zábavnosti“, trvanlivosti či skutočne pútavej atmosféry za náročnejšími očakávaniami. Pokus o zhudobnenie vytriezvenia z vlastného drogového a alkoholového delíria sa síce na „Addicts“ miestami vydaril, no kto už by si rád opakovane pripomínal vyčerpávajúcu rannú opicu?
Blake Judd v roku 2010, poznačený rozchodom s partnerkou, následným búrlivým drogovým obdobím a neutíchajúcou chuťou experimentovať.
6 / 10
Blake Judd
- spev, gitary, piano
Jeff Wilson
- gitary
+ hostia
Sanford Parker (MINSK)
- klávesy
Will Lindsay (WOLVES IN THE THRONE ROOM)
- spev, gitara, basgitara
Wrest (LEVIATHAN, LURKER OF CHALICE)
- bicie, perkusie
Bruce Lamont (YAKUZA)
- spev
1. Cry For Help
2. High On Hate
3. Nightfall
4. No Funeral
5. Then Fires
6. Addicts
7. The End Is Eternal
8. Blood Trance Fusion
9. Ruined Life Continuum
10. Every Last Drop
Blight Privilege (2024)
The World We Left Behind (2014)
Silencing Machine (2012)
Addicts: Black Meddle Pt. II (2010)
Doomsday Derelicts (EP) (2009)
Assassins - Black Meddle Part I (2008)
Worldfall (EP) (2008)
Instinct: Decay (2006)
Eulogy IV (EP) (2004)
Demise (2004)
Nachtmystium (EP) (2003)
Reign Of The Malicious (2002)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 48:01
Produkce: Chris Black + Sanford Parker (MINSK) + NACHTMYSTIUM
Studio: Volume Studios
hrzně mě mrzí že tato hudba není dobrá. Dobře dobrá je ale je vní obrovský potenciál, kdyby to nehráli (vyfetovaní koření, i když mě je jedo co dělaj a možná ani nedělaj... já fakt nevim, ) tak by mohla byt opravdu zajimavá a dpoře polouchatelná viz WOLVES IN THE THRONE ROOM.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.