OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokérovaní divočáci jménem BLEEDING THROUGH fungují pod módní ochrannou známkou „metalcore“, ale stejně jako u mnoha dalších současných kapel, i v jejich případě jde o popisku zavádějící. Termín metalcore v dnešní době užívá každá druhá hlasitější kapela a je čím dál složitější si pod ním představit konkrétní hudbu. V případě BLEEDING THROUGH můžeme hovořit o zapojení velkého množství metalových zdrojů. Nebojí se zahrát ostrý „slayerácký“ thrash, ultra rychlé sypačky, přímočaré HC a příležitostně zabrousí i do oblasti melodického nu-metalu nebo na území symfonicko-blackových černokněžníků.
Bezejmenná novinka „Bleeding Through“ žádné velké nebo převratné změny ve směřování kapely nepřináší, ale přesto je album vydařené, proti předchozím nahrávkám více propracované a nabízí větší množství silných a zajímavých nápadů. Svoji roli možná sehrála i zajímavá akvizice na postu kytary, Dave Nassie hrál v punkových NO USE FOR A NAME, mihl se krátce v SUICIDAL TENDENCIES a možná je on ten důvod, proč BLEEDING THROUGH udělali krok sice nepatrný, ale za to správným směrem.
První polovině alba dominují ostřejší vysokorychlostní nářezy, ve kterých kapela zvolní jen sporadicky. Jako nejzajímavější se jeví kusy „Salvation Never Found“ nebo „Breathing In The Wrath“, ve kterých je vražedné tempo proložené zajímavým pomalejším motivem a skladby jsou tak pestřejší. V závěru alba dostává melodická tvář více prostoru a nekompromisní řezničina je hned lépe stravitelná. Členité skladby, jako jsou „Divide The Armies“, „Drag Me To The Ocean“ nebo závěrečná „Distortion, Devotion“ představují BLEEDING THROUGH v životní formě a slibují zajímavou budoucnost. Hlavní zásluhu na konečném úspěchu má zpěvák (a jediný zakládající člen) Brandan Schieppati. Na jeho zpěvu jsou roky praxe znát, je jistý v řevu i v čistém zpěvu a je cítit, že on je tahounem kapely. Velký vliv na výsledek mají i hojně využívané klávesy, které správně umocňují výraz kapely a přidávají hudbě black metalový odstín.
Odsoudit tuto kapelu s tím, že se jedná o moderní rychlokvašku, by bylo unáhlené a nepřesné, neboť aktuální nosič je šestý v pořadí a podobný styl drtí BLEEDING THROUGH víc než deset let. Svůj relativní úspěch vydřeli s tím, že nedostatek vlastní originality nahradili neustálým koncertováním, zápalem pro věc a na novince jsou odehrané roky a zkušenosti znát. Samozřejmě, lze těmto kalifornským drsňákům vytknout nedostatek vlastní osobitosti na úkor pospojování již vymyšleného, ale to bych neviděl, jako takový problém, vzhledem k razanci a přesvědčivosti, se kterou je toto album nahrané.
Poctivá a nekompromisní metalová řežba, čerpající z velkého množství metalových stylů.
7,5 / 10
Brandan Schieppati
- vokály
Brian Leppke
- kytara
Dave Nassie
- kytara
Ryan Wombacher
- basa, doprovodné vokály
Marta Peterson
- klávesy
Derek Youngsma
- bicí
1. A Resurrection
2. Anti-Hero
3. Your Abandonment
4. Fifteen Minutes
5. Salvation Never Found
6. Breathing In The Wrath
7. This Time Nothing Is Sacred
8. Divide The Armies
9. Drag Me To The Ocean
10. Light My Eyes
The Great Fire (2012)
Bleeding Through (2010)
Declaration (2008)
The Truth (2006)
Wolves Among The Sheep (DVD) (2005)
This Is Love, This Is Murderous (2003)
Portrait Of The Goddess (2002)
Dust To Ashes (2001)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Rise Records
Stopáž: 42:54
Produkce: Chris Harris
Studio: Planet Z Studios, Hadley, Massachusetts (USA)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.