Avizovaná obměna celkového výrazu Ozzyho tvorby se sice nekoná, ovšem díky příchodu nového kytaristy Guse G. dostáváme album, které není úplnou kopií těch posledních předchozích. Holt pan Osbourne už dávno patří mezi interprety, které slyšitelně svazují pravidla „vysoké soutěže“ současného zábavního průmyslu. Být to někdo méně známý, do změn se zřejmě pustí s větší vervou. Novinka „Scream“ je totiž albem, kterému, stejně jako několika jeho předchůdcům, jde především o to rázně zatlouct na vrata současného rockového mainstreamu, při využití všech vymožeností té nejmodernější zvukové techniky, než se hračičkovsky mazlit s ekvilibristickými prvky, tak jako tomu bylo u „Madmana a jeho kytarových hrdinů“ kdysi dávno v osmdesátých letech.

Po několika prvních posleších, kdy u mne zavládly rozpaky, jsem se konečně do nahrávky dostal a shledal příchod Guse G. jako opravdu jednu z nejpozitivnějších věcí na „Scream“. Jeho odlišný a více evropský přístup ke kytaře je patrný už od prvních momentů, kdy tento Řek vystřihne v úvodu „Let It Die“ majestátní vyhrávku. Musíme uznat, že Zakk Wylde, ačkoliv jde o extratřídu, se přeci jen na posledních albech opakoval a jeho způsob hry pomalu přestával být v Osbourneových skladbách zajímavý. Změna tedy přišla v pravý čas. Hra Guse G. na mě působí barvitěji a je více žhnoucí. Oproti tomu, co Zakk Wylde předváděl na albech „Down To Earth“ a „Black Rain“ si zde přijdou na své příznivci klasičtějšího pojetí hry ve stylu staré hardrockové školy (transparentní „jižanství“ bylo zkrátka ponecháno svému osudu). Z tohohle pohledu je novinka albem, které má alespoň snahu posunout Ozzyho tvorbu trochu jinam, i když struktura skladeb je v podstatě shodná s jeho dvěma výše zmíněnými předchůdci.

Když jsem poprvé slyšel úvodní skladbu „Let It Die“, připadal jsem si jako bych poslouchal metalovou obdobu LADY GA-GA (což ještě více umocňovalo prohnání Ozzyho hlasu jakýmsi automatem), a to zejména ve chvílích, kdy nás Osbourne ve slokách zpravuje o tom, kým vším se cítí být. Úvodní skladba se však nakonec vzedme a v refrénu jí to sluší. Takže jde nakonec o perfektně gradující song, který album dobře uvede. Stejně tomu je i u pilotního singlu „Let Me Hear You Scream“, který charakterizují rychlejší tempa, strojově přímočará rytmika a jednoduchý sloganovitý refrén. Skladba vyloženě dělaná na koncerty, která Ozzymu umožní tolik potřebnou spolupráci s publikem. Trojku „Soul Sucker“ je možné brát jako pokus o napsání písně natolik hutné a důrazné, že donutí nejednoho fanouška ke vzpomínce na tvorbu BLACK SABBATH. Přesto i v jejím případě (ve všech aspektech) převládá moderní mainstreamová stylizace (ovšem hitovost předchozích dvou položek jí schází). „Life Won´t Wait“, „Crucify“ a „I Want It More“ jsou volnější songy s opravdu povedenými zpěvovými linkami a vytříbenou akustikou. Sice ne tolik výraznou, jako byla svého času ta ve vypalovačkách „I Just Want You“ a „See You On The Otherside“, ale vzpomínku na ponuře nostalgické album „Ozzmosis“ všechny navodí. První opravdu velký vrchol přichází s „Diggin´Me Down“, což je skladba hodná mistra – ostrá v kytarových riffech, svou strukturou rozmanitá – procházející několika fázemi a celkově velmi atraktivní. Nemalý podíl na jejím výsledku má právě nový kytarista. Ovšem druhý a pro letošek absolutní vrchol obstará překrásná „Time“, z jejíž atmosféry by si měli vzít příklad všechny současné ambiciózní rockové štiky, hrající výhradně podle trendů, které svou uniformitou pouze otravují. Prostě další skvělá píseň, kde se dočkáme nejen mnoha aranžérských vychytávek, ale i upevnění podstaty toho, co všichni od „Ozzyho v dobré formě“ požadují – generační hymny. Naproti tomu „Fearless“ a „Latimer´s Mercy“ považuji za songy do počtu. O zcela zbytečné kratičké zdravici na závěr „I Love You All“ už se netřeba rozepisovat.

Už jsem si zvykl, že Ozzy již zřejmě nikdy nebude natáčet alba zásadní ani v kontextu doby a už vůbec ne v rámci jeho bohaté diskografie, byť budou zvukově dokonalá. Ale pokud nabídnou kvalitu „Scream“, není třeba se znepokojovat, protože výsledek je opět solidní. Vrcholem jeho sólové tvorby zůstane již zřejmě navždy album „No More Tears“ a poslední deskou, která přinesla výrazné impulsy bude „Ozzmosis“. Novinka, stejně jako třeba „Black Rain“, se však v pohodě zařadí mezi alba dobrá, která mistrovi prachžádnou ostudu neudělají.