Po právu zřejmě jedno z nejnenápadnějších alb BLACK SABBATH. Smyslem tohoto přívlastku ovšem nemá být ani tak nějaký zpochybňující výklad určitých jeho kvalit, nýbrž spíše jakési zdůraznění dvou okolností, které se právě pro něj ukázaly být životně důležitými. Velmi těsné načasování mezi grandiózní zářez „Headless Cross“ (na němž se krom jiného také definitivně rozsvítila hvězda Tonyho Martina) a réunion černokněžníků s Ronniem Jamesem Diem na „Dehumanizer“ totiž nahrávku s některými jejími spornými položkami na jejím (velmi krátkém) seznamu skladeb skutečně dovádí až někam k posledním příčkám důležitosti všeho, co kdy parta kolem Tonyho Iommiho vydala nejen s Martinem za mikrofonem.

Je jistě otázkou, co to vůbec v kontextu celé historie heavy metalu jako takového znamená, když nějaké album pasujeme na poslední příčky důležitosti diskografie BLACK SABBATH, ale to můžeme vyřešit někdy jindy a někde jinde. V těchto místech budiž především zmíněno, že patnáctý studiový zápis kapely „Tyr“ zkrátka tak nějak nedisponuje tím úplně nejpřesvědčivějším sabbathovským materiálem alá Tony Martin, nicméně navzdory tomu si v určitých okamžicích sám sobě dokazuje, že tenhle dojem může být občas i mylný. Zhusta to platí především pro první čtyři skladby (v dobových vinylových podmínkách nazývané také jako „A“ nebo první strana alba, dodávám pro nepamětníky), jež si z velké části zachovávají typicky epický duch kapely z konce osmdesátých let minulého století, zatěžkaný napínáním hudebního děje a jeho výborným zaranžováním. Přesně taková je úvodní sága „Anno Mundi“, majestátní „Jerusalem“ i mysticky temná „The Sabbath Stones“, možná vůbec nejpovedenější věc celého alba, jejíž magická atmosféra by se vskutku dala krájet, a v níž z Martinova výkonu člověka až zamrazí. Výjimku mezi prvními čtyřmi položkami tvoří skladba „The Law Maker“, jež v sobě s metalovou razancí snoubí také klasickou hard rockovou výbušnost. Další dění na albu nicméně vyznívá jaksi do ztracena a s ním se do stejných míst odebírá i původně poměrně dobrý dojem z úvodního dění. Předehry „The Battle Of Tyr“ a „Odin´s Court“ jen zbytečně rozmělňují již tak krátký celkový hrací čas a jejich vrchol ve „Valhalla“ zaujme pouze slušným invenčním vzepětím v refrénech. Jinak je skladba úplně bez jakékoliv podstatné příchuti, podobně jako zbývající dva kusy, tedy balada „Feels Good To Me“ a úderná „Heaven In Black“, odstartovaná alespoň výborným Powellovým breakem.

Skoro jako kdyby už bylo ve vzduchu cítit, že to s Martinovým prvním angažmá u BLACK SABBATH zanedlouho nedopadne dobře. A tak se album, u nějž se v souladu s jeho názvem a mnohovýznamovosti některých textů dodnes vedou spory o tom, zda tedy je koncepční nebo není, stalo jakýmsi méně oblíbeným dítkem svých rodičů, kteří sice nezapírají jeho biologický původ, ale kdykoliv přijde řeč na potomky, budou nejspíš vždy mluvit o někom úplně jiném.