Sveřepý vousáč Kirk Windstein nám pod značkou KINGDOM OF SORROW přináší další porci své osobité muziky. Tento svérázný kytarista a zpěvák, v jehož tváři jsou dobře znát roky obětované metalu, svoji pověst získal hlavně jako vůdce kultovních CROWBAR a účinkováním v all-star souboru DOWN. Projekt KINGDOM OF SORROW založil před několika lety s Jameym Jastou, frontmanem věhlasných HATEBREED, a novinka „Behind The Blackest Tears“ je pokračováním dva roky starého, bezejmenného debutového alba.

Podobně, jako ostatní spolky spojené s osobou K.Windsteina, se i tato kapela pohybuje většinou pomalým tempem, je plná tíživé atmosféry smutku a své skladby staví z mohutných riffů staré sabbathovské školy. „Behind The Blackest Tears“ ovšem oproti debutu vykazuje jistý odklon od hatebreedovsko-crowbarovské živelnosti a sympaticky koketuje s přístupnějšími rockovými postupy.

Na albu najdete pár opravdu silných skladeb. Patří mezi ně určitě určitě „God´s Law In The Devil´s Land“ s podmanivou melodií a velmi povedeným střídáním zpěvů. Vyniká i titulní kousek „Behind The Blackest Tears“ s monumentálním kytarovou hradbou nebo natlakovaná „The Death We Owe“. Jako zajímavá se jeví baladická tvář KINGDOM OF SORROW, kterou na desce prezentuje především skladba „From Heroes To Dust“. V podobně odlehčených, více rockovějších kusech, se hudebníci nejvíce vzdalují svým domovským kapelám a nejednou se přiblíží tématicky podobně laděným ALICE IN CHAINS. Ve středním až pomalém tempu ubíhající album oživí dvě rychlé, krátké vypalovačky v závěru, odkazující na Jastovu domovskou formaci.

Oba pánové se na desce představují ve skvělé pěvecké formě a jejich zpěvy jsou spolu s kytarovými riffy největší přednost nahrávky. Zejména Jamey Jasta předvádí pro něho nezvykle melodické polohy, s nimiž často odkládá stranou silácké deklamace známé z HATEBREED. Zatěžkané, usazené rytmy vhodně doplňují pesimisticko-depresivní texty, které tak podtrhují význam pojmenování kapely.

Aktuální KINGDOM OF SORROW znamenají určitě nadprůměrný materiál, o kterém by se mohlo mluvit pouze v superlativech, kdyby jej však nestahovaly ke dnu zbytečně jednoduché bicí. Můžeme pouze spekulovat, kam by tuhle desku poslal více nápaditý bubeník, který by do těch úžasných, až královských riffů zahrál něco jen o trochu lepšího, než základní rytmus. V některých skladbách můžeme ještě hovořit o záměru nebo o „prdeli padnoucí na hrnec“, ale jsou úseky („Envision The Divide“, „Enlightened To Extintion“), kde bubeníkova primitivní hra tahá za uši.

I přes uvedený nedostatek zůstávám toho názoru, že „Behind The Blackest Tears“ je povedeným albem, které příznivci všech výše uvedených kapel jistě přivítají s otevřenou náručí, a i ostatní hudební požitkáři na něm naleznou pár nadprůměrných kousků, kvůli kterým stojí za to se k této desce vracet.