OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
CROWBAR jako hlavní hvězda na pražské Sedmičce, to je událost, kterou si každý pořádný fanoušek hutného sludge nemůže nechat ujít. Mít prakticky na dosah ruky (na 007 platí doslova) tuto kultovní kapelu je zážitek srovnatelný s průjezdem hlasitého nákladního vlaku vaším obývákem.
Koncert začal o něco dříve, než bylo uvedeno, a tak jsem byl ochuzen o větší část setu GOSPEL OF THE FUTURE. Ti v posledních dvou skladbách potvrdili svoji nadprůměrnou pozici na tuzemském postmetalovém hřišti, hráli s jistotou a přesně, měli pěkný ostrý zvuk a razantní bicí. Tentokráte už přijeli podpořit své nové album „Eclipse“ a zejména závěrečná skladba jejich vystoupení mě opět utvrdila v tom, jak je správné být fanouškem této kapely.
Neočekávaný a na poslední chvíli domluvený německý support REDRUM INC. byl důvodem posunutí začátku akce na dřívější hodinu. Pro mne absolutně neznámá kapela vystupovala sebevědomě, se sympatickým nadšením a dost osobitým nazvučením. Mlaskavý kopák a bzučivá „blacková“ kytara působily dost zvláštně. Vysoký vousáč za mikrofonem měl co dělat, aby se na pódiu vešel pod nízký strop Sedmičky, a tak raději běhal v prostoru pro obecenstvo. Jejich hudba byla zpočátku dost zamotaná, od thrash metalu, přes nějaké to core, až po punkrock, ale asi v půlce setu se ustálila na solidně zahraném groove metalu. REDRUM INC. se během vystoupení rozehřáli a závěr vystoupení už neměl chybu. Nesnažili se o žádné velké umění a hráli stylem „hr na ně“. Nic osobitého, ale mělo to šťávu. Zvuk byl ovšem dost nahlas.
Zdaleka však ne tak nahlas jako při vystoupení CROWBAR. Nevím, jestli Kirk Windstein již za odehrané roky skoro ohluchnul, ale tentokráte byla hlasitost na hranici bolesti. Nerad si na koncertě zacpávám uši, ale tentokrát nebylo zbytí. Publikum se hned v úvodu nahrnulo až k pódiu a někteří nadšenci v prvních řadách dávali roztomile najevo, co pro ně koncert CROWBAR znamená. Zejména dvoumetrový hromotluk v první řadě hltal každé Windsteinovo slovo a nadšeně prožíval každý takt. Při rychlejší „Conquering“ se dal poprvé do pohybu i nebezpečně vyhlížející kotel. Hráli se samozřejmě z větší části pomalé bahenní skladby typu „New Dawn“ nebo „The Lasting Dose“ a všichni ti, kteří nedávno lamentovali nad krátkým setem CROWBAR v Modré Vopici, se tentokrát pomalých hutných riffů nabažili do sytosti. Hlavní aktér byl sice u mikrofónu tradičně statický, ale jeho kumpáni (hlavně basista) do toho šli naplno. Nadšení zaplněného klubu bylo téměř hmatatelné a vystoupení legendy potvrdilo její kvality. Vrcholem setu byla výborná „Planets Collide“, která překonala všechny ostatní a ukončila základní část vystoupení. Po krátké pauze, při které si publikum vtipně přídavek vynucovalo pódiovými mikrofony, se CROWBAR vrátili, přidali ještě dva kusy a desátá hodina následně koncert ukončila. Vystoupení CROWBAR na 007 můžeme řadit mezi povedené akce a respekt, který tuto kapelu provází za oprávněný. Jen za moji maličkost prosím příště méně nahlas.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.