Tento rok začíná být velmi slibným co se týče plnění mých osobních hudebních snů. Přísahám, že pokud se podaří propašovat sem do konce roku magory z PSYOPUS, tak se pro mne jednoznačně stává cifra 2010 koncertním rokem století. Dalším exklusívním zářezem v roce 2010 je totiž relapsácký instrumentální diamant zvaný DYSRHYTHMIA, s talentovaným producentem a výtečným instrumentalistou C. J. Marstonem u vesla. Ten se, mimo jiné, stará o zvukový kabátek kapelám jakými jsou GENGHIS TRON, KAYO DOT, ROSETTA nebo JARBOE. Krom toho je možné ho spatřit v black metalových KRALLICE s kytarou, v BEHOLD THE ARCTOPUS s majestátní warr guitar, ale i death metalových GORGUTS a spoustě spoustě dalších. THE FACELESS i BLEEDING THROUGH byli za poslední roky k vidění u nás hned několikrát, tedy od nich celkem přesně vím co čekat, otazníkem bylo snad jen to, jak si BLEEDING THROUGH poradí s malým klubem a nevelkým pódiem – mám takový pocit, že pokud si Marta rozbalí svoji klaviaturu, příliš dalšího místa na pódiu nezbyde.

DYSRHYTHMIA vykopává téměř v osm. Jejich sound je živě od studiových počinů diametrálně odlišný. Oproti suchému a poněkud úzkému zvuku, který byl typický pro album „Pretest“ se na mě valí z reproduktorů naprostý protiklad. Hutná živelná bahnitá stěna, která pohlcuje vše. Široce rozkročený Colin s podholeným čírem na sebe sbírá většinu pozornosti. Svoji šestistrunku má pověšenou proklatě nízko, jeho vyzáblá postava oděná do obtažených mrkváčích působí striktně punkově, široce rozkročený postoj prozrazuje metalistu, neuvěřitelně zručné prsty dávají tušit však mnohem více. Ohlížím se a zjišťuji, že Lampa je téměř plná – za mnou se tlačí směs alternativců, metalistů i mosherských hardcoristů, čekajících zřejmě hlavně na BLEEDING THROUGH. DYSRHYTHMIA je však zřejmě zaujali.  Jeff Eber sedí se svoji skromnější perleťovou výbavou pod mohutnou dvoukopákovou sestavou a sází do lidí neuveřitelné rytmy. Myslím, že už teď je jasné, kdo opanuje srdce všech bubeníků v sále. Skromné vystupování, minimum slov, maximum hudby, zvuk jak šumavská slať – není důvod k nespokojenosti. Pevně doufám, že se brzo v Česku dočkáme i dalších Marstonových kapel.

Následuje kompletní přestavba scény, pro mne poměrně nepochopitelně se na pódiu objevují další bicí se dvěma kopáky. Jakoby se THE FACELESS nedokázali s BLEEDING THROUGH domluvit na jedné sestavě. Času je však habaděj, takže hurá ven nadýchat čerstvého vzduchu, koupit si něco od právě dohrajivších a zase zpět. THE FACELESS začínají do plného světla klubu, osvětlovač si zřejmě také někam odskočil. Většina odehraného materiálu pochází z posední libové albovky „Planetary Duality“. V sestavě vidím novou mladičkou tvář Jarrada Landerna na postu baskytaristy, kterému nenarostl ještě ani první květák na hlavě a už hraje jako ostřílený sólový jazzman. Kde se jen tyto typy v metalových kapelách neustále berou? Na jeho stylu hry, výzoru i postoji na prknech není metalového zhola nic a přitom do kapely až neuvěřitelně zapadá. THE FACELESS jsou jako obvykle spíše o hudbě než o dynamickém strhujícím projevu. Ten zachraňuje snad jen vokalista Derek. Tento večer však na pódiu k příliš rozmáchlému skotačení neměl mnoho prostoru, ale i tak se dá celkem klidně říci, že poslechově bylo vystoupení povedené, dynamické a velmi korektně zahrané. Mladý metalový dorost z Kalifornie opět dokázal, že se směle může měřit s velkými jmény technického death metalu. THE FACELESS navíc mohou nabídnout mladickou svěžest a mnoho žánrovým přesahů.

BLEEDING THROUGH mě při jejich poslední návštěvě příliš nezaujali, v Lampě to však bylo zcela jiné. Koncertu sice předcházela série podivných fórků a blbých keců při zvukovce, pak se ale rozjela hrubozrnná energická smršť, kterou jsem již dlouho nezažil. Kapela, která stála u zrodu nové metalcorové vlny na přelomu milénia, dokázala v malém klubu využít všechen svůj potenciál a řádně zatopit ve zpocené spleti těl pod sebou. Vysekaný šlachovitý vokalista Brandon v ustřihnutých černých džínových kraťasech připomínal řádně nasranou figurku komixového Hulka. Jeho projev je nakažlivý. Pohyb byl všude, nahoře, dole i ve stranách. V sestavě mě zaujal nenápadný zrzek u druhé kytary. Zasvěcení jistě poznali jednu z největších postav britské metalové scény Micka Kenneyho. Jeho tričko hovořilo jasně. ANAAL NATHRAKH! Tedy po tom co se před dvěma lety odstěhoval za přítelkyní z Birminghamu do Kalifornie, se stihnul zaklimatizovat celkem rychle, ačkoliv nemohu říci, že jeho působením právě v BLEEDING THROUGH bych nebyl překvapen.

Úroveň složitosti hudby se po celý večer zajímavě snižovala a zfunkčňovala. Kotel byl při posledních hrajících zaručeně největší. Straight Edge aktivista Brandon dokázal podat fantastický výkon a kupodivu netrhal uši ani v melodických vokálech tak, jako většina jeho kolegů na scéně. Marta za širokými klávesami byla příjemnou vizuální ozdobou celého večera, bohužel ne zvukovou, neboť toho z kláves ke slyšení příliš nebylo. Většinu textů odeřvala s Brandonem a famózním výrazem lačné upírky. Ke konci je vidět únava jen pod pódiem, BLEEDING THROUGH úspěšně dokázali ze západních Čech vycedit všechen pot.