Silná vlna kapel, které znovuobjevují devadesátkový emocore, roubují na něho postrockové, popřípadě sludge metalové větve a říkají tomu screamo, je u našich západních sousedů mnohem silnější a drtivější, než na domácí scéně. Dobrým případem budiž DANCING ON DEBRIS z Kölnu, kteří se krátce po vydání druhé edice alba „...Of Our Self-Made Collapse“, ke kterému je tato vzpomínková recenze, bohužel rozpadli. To se může při zběžném pohledu zdát v moři podobně znějících německých kapel poměrně nevýznamné, nicméně právě DANCING ON DEBRIS na mne působili spolu se souputníky z Mnichova JUNE PAIK asi nejslibnějším dojmem z celé švábské scény. Jejich tvorba se v první řadě opírá o epické kytarové plochy, tu a tam doplněnými smyčcem inspirovanými japonskou atmosférickou šlechtou v čele s MONO, které kombinují se zvonivými odkazy francouzského screama a tříštivými mohutnými stěnami typickými pro chaos hardcorové kapely. To vše je posypáno věrohodnou vrstvou DIY pseudošpíny, která s dalšími atributy z této fošny dělá věrný odraz vysoké kvality západní scény, jež u nás stále jen stěží hledá vyzyvatele. Neurvalý hysterický patos v naléhavých vokálech, silně působící melodie, řádně rozevláté skladby, které si nedělají hlavu s dlouhou stopáží a dávají si načas, než naplno rozehrají partii z emotivních motivů… Co více si od podobné kapely přát? „...Of Our Self-Made Collapse“ v druhé stokusové edici je o skladbu tlustší, vinyl CD je uloženo do vkusného minimalisticky zpracovaného obalu z kartonu a každý kus má unikátní číslo od jedné do stovky. Velká škoda jejich konce.