Dnes už je temný bojovník DANZIG téměř zapomenutá historická relikvie, ale pamětníci vědí, že na počátku devadesátých let to býval velmi uznávaný hudebník. Jeho osobité skladby na hranici gotiky, dřevního doom metalu a alternativy, podpořené výrazným vokálem a decentní satanisticko-okultní lyrikou, které najdete na albech „Lucifuge“, „How The Gods Kill“ a „4p“ mají dodnes těžko zpochybnitelný kultovní status. V souvislosti s těmito legendárními zářezy je ovšem velmi důležité zmínit jméno Rick Rubin. Podíl tohoto slavného producenta a hudebního mága na úspěchu Danzigových prvních čtyřech albech se zpětně jeví jako zásadní, neboť mistr po ukončení jejich spolupráce zabředl do tvůrčí krize. Měnil spoluhráče, experimentoval, hudebně se mu však přestalo dařit a nahrávky vydávané v letech ´96 -´04 můžeme horko těžko označit i jako průměr.

Letos před vydáním nového alba DANZIG upozorňoval, že „Deth Red Sabaoth“ bude návratem k slavné minulosti a musím s velkým překvapením potvrdit, že tomu tak skutečně je. Zdá se, že úlety typu „Blackacidevil“ jsou definitivně pohřbeny v propadlišti dějin a pokračující spolupráce s kytaristou Tommy Victorem konečně přináší své ovoce. Jako by si pánové až nyní hudebně porozuměli a konečně v sobě objevili ty pravé můzy. Tommy Victor oproti minulému „Circle Of Snakes“ nehraje s tak výrazně ostrým zvukem jako v PRONG, ale více tlumeně, spíše jednoduché úderné riffy a přidává hodně vyhrávek a sól. Povedené kytarové party jsou však výsledkem týmové spolupráce, neboť některé nahrával i sám Glenn Danzig. Album„Deth Red Sabaoth“ jsou především intenzívní, táhlé skladby s dunivou rytmikou a originálním zpěvem umělcovi rozervané duše, které v sobě znovu po letech mají tu správnou tajemnou atmosféru klasických Danzigových nahrávek a nové skladby „Night Star Hel“,“Black Candy“, „On A Wicked Night“ nebo „ Ju Ju Bone“ se mohou klidně měřit s kultovními kusy ze zlatého období, jakými jsou třeba „Dirty Black Summer“ nebo „Cantspeak“. Správný tah bylo zřejmě i angažování bubeníka Johna Kellyho, který má s podobně temnou hudbou zkušenosti z TYPE O NEGATIVE.

Je tu však jedno „ale“ a tím je zvuk. Informace od samotného Mistra o tom, jak nahrávání proběhlo poctivě analogově pro dosažení toho správného dřevního zvuku, se ukazují jako liché a tak trochu z nouze ctnost. Zvuk desky totiž působí jako by ji Glenn s Tomem nahrávali doma v garáži. Není tak využitý celý potenciál a skladby nemají potřebnou razanci. Výsledku schází ruka šikovného producenta nebo zvukového inženýra, který by nahrávku dostatečně vyčistil, nafoukl, popřípadě pomohl rozvinout výrazné nápady.

Přesto však u „Deth Red Sabaoth“ jednoznačně palec nahoru, neboť je zpět stará Danzigova tajemná energie a ta sama o sobě pomáhá překonat zástupy nevýrazných snaživců. Ano, výsledek za kultovní minulostí stále ještě zaostává, ale vzhledem k předchozím čtyřem deskám se můžeme radovat, že DANZIG opět tvoří hudbu, kvůli které jsme ho respektovali.