OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dnes už je temný bojovník DANZIG téměř zapomenutá historická relikvie, ale pamětníci vědí, že na počátku devadesátých let to býval velmi uznávaný hudebník. Jeho osobité skladby na hranici gotiky, dřevního doom metalu a alternativy, podpořené výrazným vokálem a decentní satanisticko-okultní lyrikou, které najdete na albech „Lucifuge“, „How The Gods Kill“ a „4p“ mají dodnes těžko zpochybnitelný kultovní status. V souvislosti s těmito legendárními zářezy je ovšem velmi důležité zmínit jméno Rick Rubin. Podíl tohoto slavného producenta a hudebního mága na úspěchu Danzigových prvních čtyřech albech se zpětně jeví jako zásadní, neboť mistr po ukončení jejich spolupráce zabředl do tvůrčí krize. Měnil spoluhráče, experimentoval, hudebně se mu však přestalo dařit a nahrávky vydávané v letech ´96 -´04 můžeme horko těžko označit i jako průměr.
Letos před vydáním nového alba DANZIG upozorňoval, že „Deth Red Sabaoth“ bude návratem k slavné minulosti a musím s velkým překvapením potvrdit, že tomu tak skutečně je. Zdá se, že úlety typu „Blackacidevil“ jsou definitivně pohřbeny v propadlišti dějin a pokračující spolupráce s kytaristou Tommy Victorem konečně přináší své ovoce. Jako by si pánové až nyní hudebně porozuměli a konečně v sobě objevili ty pravé můzy. Tommy Victor oproti minulému „Circle Of Snakes“ nehraje s tak výrazně ostrým zvukem jako v PRONG, ale více tlumeně, spíše jednoduché úderné riffy a přidává hodně vyhrávek a sól. Povedené kytarové party jsou však výsledkem týmové spolupráce, neboť některé nahrával i sám Glenn Danzig. Album„Deth Red Sabaoth“ jsou především intenzívní, táhlé skladby s dunivou rytmikou a originálním zpěvem umělcovi rozervané duše, které v sobě znovu po letech mají tu správnou tajemnou atmosféru klasických Danzigových nahrávek a nové skladby „Night Star Hel“,“Black Candy“, „On A Wicked Night“ nebo „ Ju Ju Bone“ se mohou klidně měřit s kultovními kusy ze zlatého období, jakými jsou třeba „Dirty Black Summer“ nebo „Cantspeak“. Správný tah bylo zřejmě i angažování bubeníka Johna Kellyho, který má s podobně temnou hudbou zkušenosti z TYPE O NEGATIVE.
Je tu však jedno „ale“ a tím je zvuk. Informace od samotného Mistra o tom, jak nahrávání proběhlo poctivě analogově pro dosažení toho správného dřevního zvuku, se ukazují jako liché a tak trochu z nouze ctnost. Zvuk desky totiž působí jako by ji Glenn s Tomem nahrávali doma v garáži. Není tak využitý celý potenciál a skladby nemají potřebnou razanci. Výsledku schází ruka šikovného producenta nebo zvukového inženýra, který by nahrávku dostatečně vyčistil, nafoukl, popřípadě pomohl rozvinout výrazné nápady.
Přesto však u „Deth Red Sabaoth“ jednoznačně palec nahoru, neboť je zpět stará Danzigova tajemná energie a ta sama o sobě pomáhá překonat zástupy nevýrazných snaživců. Ano, výsledek za kultovní minulostí stále ještě zaostává, ale vzhledem k předchozím čtyřem deskám se můžeme radovat, že DANZIG opět tvoří hudbu, kvůli které jsme ho respektovali.
DANZIG se přiblížil slavné minulosti, „Deth Red Sabaoth“ je od „4p“ nejlepší deska.
7,5 / 10
Glenn Danzig
- zpěv, basa, kytara, piano, bicí (v "Black Candy")
Tommy Victor
- kytara, basa
John Kelly
- bicí
1. Hammer Of The Gods
2. The Revengeful
3. Rebel Spirits
4. Black Candy
5. On A Wicked Night
6. Deth Red Moon
7. Ju Ju Bone
8. Night Star Hel
9. Pyre Of Souls: Incanticle
10. Pyre Of Souls: Seasons Of Pain
11. Left Hand Rise Above
Deth Red Sabaoth (2010)
Circle Of Snakes (2004)
Danzig7:77-I Luciferi (2002)
Danzig – Live On The Black Hand Side (2001)
Danzig6:66-Satan’s Child (1999)
Danzig 5-Blackacidevil (1996)
Danzig 4p (1994)
Danzig III-How The Gods Kill (1992)
Danzig II-Lucifuge (1990)
Danzig I (1988)
Datum vydání: Úterý, 22. června 2010
Vydavatel: Evilive / The End Records
Stopáž: 51:59
Produkce: Glen Danzig
Studio: Los Angeles (USA)
Glen Danzig sa po rokoch experimentovania opäť vracia k overeným postupom a našťastie mu to na novinke celkom vychádza. Najmä v porovnaní s nie celkom vydareným „Circle Of Snakes". Znie totiž, akoby tých šestnásť rokov medzi „IV“ a novinkou neexistovalo, čo je zároveň aj najväčšou slabinou tohto albumu, akoby ani nepatril do dnešnej doby. Glenovi však opäť vychádzajú temné témy a neraz i silné refrény. Nájdu sa však aj slabšie miesta, ale aj to už poznáme z dávnej minulosti. „Deth Red Sabaoth“ je vydareným návratom a odhliadnuc od faktu, že za starými klasickými dielami predsa len zaostáva, u mnohých napokon aj tak preváži radosť z konečne poriadnej gitarovej dosky po toľkých rokoch.
Výborné!
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.