Čtvrtek 8. července

Příjemný chlad dlouho nevydržel. Počasí jakoby ladilo formu na příjezd báťušky Nikity a jeho slunečního eposu. Jenže do očekávané tříhodinové epopeje ještě jeden den zbývá, takže jsem se rozhodl poladit formu 148 minutami diváky nadšeně přijaté romantické „skoro-scifárny“ „Pan Nikdo“ (Mr. Nobody). Belgičan Jaco van Dormael slátal obdivuhodný moloch romantiky, fyziky a filozofie, vzal si něco krepového papíru, pastelek a roztomilých cinkrlátek a slepil z toho prvotřídní user friendly zhovadilost. Ani mi nevadilo, že film motýlím efektem a drnkáním na superstruny maskuje naprosto banální a ulepenou lovestory, ale doslova mě fascinoval způsob, jakým van Dormael vydává prvotřídní kýčovitý guláš za cosi obrovského. To jeho přelétávání mezi infantilní nablblostí a dospělým mudrováním mě odrovnalo dokonale a kdybych byl býval věděl, že car Nikita táhne z východu Bertu ještě tlustší, byl bych býval nikam nechodil.

Čest dokumentární sekce a severské školy zachraňuje dánsko-švédská koprodukce „Armadillo“. Po kontroverzní „Familii“ je tenhle ostrý zášleh dokumentární moderny hotovým balzámem. Tvůrci sledují působení dánské posádky v Afghánistánu a jdou hluboko, do soukromí i bojového nasazení. Střih, skvělá hudba, odvážná kamera a pár hodně otevřených scén dělají z tohoto projektu velmi cenný a sugestivní pohled do všedního dne války. Sice se tu nedočkáme geopolitického rozboru, ale o ten Janusu Metzovi a jeho týmu ani nešlo. Snaha nechat diváky zakusit válku jako práci vyšla na jedničku a já jen doufám, že „Armadillo“ se podívá na příští Jeden svět.

Tucker a Dale slibují lahodnou pokleslost na závěr těžkého dne a co slibují, to také doručí. Rovnou mezi oči. Prvotřídní kanadská parodie na teenage horory „Tucker & Dale vs Zlo“ (Tucker & Dale vs. Evil) hnětá jako motorová pila, sází jeden podařený skeč za druhý, směje se všem okolo i sama sobě a má opravdu šmakózní hrdiny-burany. Sice se mi tak nějak dere na jazyk, že by těch gagů mohlo být ještě víc a že by mohly být vymakanejší, ale v kině se řve a fandí jako v nějakém zaplivaném grindhouseu... takže hořké sliny polykám a užívám si parádně šťavnaté béčko s davem. Tucker s Dalem snad půjdou do českých kin, takže filmová lúzo, vytáhněte řetězy a brusné kotouče.

A něco vážnějšího na závěr – koprodukční partnerská tragikomedie „Zůstane to mezi námi“ (Neka ostane medju nama) si odnesla cenu za režii Chorvata Rajko Grliće a za pozornost určitě stojí. V Čechách hlavně proto, že po všech tuzemských upocených pokusech o peprnou erotickou výpověď o stáří a nevěrách působí jako křepká baletka. Výteční herci v čele s Kusturicovým miláčkem Miki Manojlovičem, živě napsané dialogy a jednohubková forma, která upoutá, ale neurazí – kdy už se takového filmu dožijeme i u nás, proboha?

Pátek 9. července

Ruský den začíná... Pravda, Sergej Loznica je původem Bělorus, ale po Rusku cestoval, mnohé tu zažil a co zažil, to povyprávěl svým hraným debutem „Moje štěstí“ (Schastye moe). Film hořký jako pilulka chininu využívá rámec cesty – nemluvný šofér Georgij se prodírá ruským venkovem a zakouší zdejší zlodějskou morálku a svinské mravy. Souhrn tu anekdotických, tu drastických výjevů naprosté východní zkaženosti se vleče v nesmírně pomalém tempu, ale pomalost je zároveň cestou do hloubky. A pokud se tam dostanete, pak závěrečné gesto hrdiny musíte chápat a přijmout za své. Loznica neříká nic složitějšího, že vše jest v prdeli, ale říká to způsobem, který přivádí do deprese. Výborný první počin!

Famózně se na festivalu předvádějí i Joel a Ethan Coenovi, jejichž „Serious Man“ je po devíti letech zase ukázkou, že to bráchům myslí svěže a mimo normy. Sytě černá židovská anekdota o chlapovi, kterého Bůh navštěvoval všemi možnými protivenstvími a on zcela zmatený hledal odpovědi u bláznivých smrtelníků, má naprosto autistický (v dobrém!) smysl pro skeč a vášeň pro chybějící pointu. Všední a nevzrušivý příval katastrof vrcholí snad nejlepším závěrem z Coenovic morbidní dílny... a zanechává mě v sále s pocitem, že jsem bráchy posílal do výsluhy trochu předčasně. Pořád totiž mají co nového nabídnout a „Serious Man“ zcela elegantně vplouvá mezi mé TOP 5 festivalu.

Na druhý konec vjíždí s razancí pancéřového vlaku Nikita Michalkov se svým podivným výškrabkem, který jsem celkem nepochopil. Jankovitý pokus o válečnou epopej nejen že pošlapává mistrovu pověst skvělého řemeslníka, ale doslova kastruje oscarovou genialitu jménem „Unaveni sluncem“. Po rafinované čechovovské konverzačce nastupuje těžkotonážní blbost zadupávaná do země katastrofálně zmateným střihem, ochotnickým herectvím, ultra-pekelnými dialogy (trojité vyznání lásky mině patří snad k nejpřízračnějším momentům, jaké jsem v kině viděl) a nechtěně komickými bojovými scénami. Omlouvat to zkráceným sestřihem (ve Varech byl puštěna „pouze“ 150 minutová verze) je mimo mísu – ono to totiž nedává smysl ani v rámci jednotlivých záběrů, natož jako celek. S výkřikem Chuck Norris je mrtev, ať žije generál Kotov opouštím sál – a za mnou vlaje zjištění, že tohle byl jen první díl... čehosi.

Sobota 10. července

Unaveni sluncem nemluvíme v poslední den festivalu o ničem jiném, než o tom, kterak šedý admirál Nikita na mělčinu najel a kyjem tam po hlavě dostal. Naštěstí je na skladě ještě zajímavá trojice filmů, mezi nimiž se skrývá i dokonalý ruský reparát.

Ale nejprve Itálie a film „Čtyřikrát“ (Le quattro volte). Cyklická vesnická meditace o přírodním řádu sice nepatří mezi bůhvíjak intenzivní a umělecky řízné výpovědi, ale některými prvky baví. Třeba inovativním použitím zvířat jako existenciálních herců nebo podmanivým obrazem života v Kalábrii. Ve filmu se nemluví, všechno tam pomalu směřuje k nutnému konci a dalšímu přerodu (hádejte kolikrát) a výsledným dojmem je jakýsi uklidňující pocit, že v tomto pošahaném světě má ještě něco smysl a logiku. Nic víc.

O dánské komedii „Zvuk hluku“ (Sound Of Noise) se mluvilo už dopředu jako o potencionálním hitu a co se mluvilo, to se i stalo. Neobyčejně invenční podívaná, která mistrovsky využívá razance zvuku (jaké překvapení) a města coby hudebního nástroje učaruje moderně hravou formou, dravým tempem a inteligentním poselstvím o nutnosti revolty i skryté poezii města. Dánové se prostě v Karlových Varech prezentují skvěle a nezbývá než se těšit, až se zvukoví teroristé vydají i na pouť českými kiny. Mohli by tu udělat solidní terno, protože takhle vychytaná komedie citelně schází.

No a na závěr zmiňované odpuštění ruskému filmu. Na „Jak jsem dopadl tohle léto“ (Kak ja provjol etim letom) jsem se těšil a film mě zcela bez zaškobrtnutí dostal tam, kde jsem chtěl být. Svérázný a poetický příběh o dvojici meteorologů, které v arktické pustině proti sobě poštve zdánlivě banální nedorozumění, vyniká skvělou kamerou, výtečně zvolenou hudbou a intenzivními hereckými výkony. Svou duší je spíše severský, ale malými odkazy dělá ruské škole čest (líbilo se mi např. využití kultovní počítačové hry Stalker). Film naprosto svérázný, morbidně vtipný a řemeslně bezvadný. Po spáleninách od válečného slunce přišel arktický led více než vhod...

No a pak ven ze sálu, protřít bolavé oči a strávit to překvapení, že už nebude žádné další přebíhání, žádné další těšení, žádné další zážitky. Festival skončil a zanechal za sebou převážně pozitivní ocásek. A tu trochu pachuti snadno spláchne nefiltrovaný Bernard, konzumovaný (jak jinak) na stinné zahrádce filmové hospody. Dobro došli!

TOP 5 festivalu
Pokušení svatého Toníka
Submarino
Serious Man
Med
Jak jsem dopadl tohle léto

Propadáky festivalu
Unaveni sluncem 2: Exodus
Pan Nikdo
Hitler v Hollywoodu
Familia
pořadatelsky zcela nezvládnutá premiéra Michalkova – velká ostuda nezávisle na kvalitě filmu
gumové kino Espace Dorleans – továrna na záduchu