OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rozhodně se nedá říci, že by aktuální nahrávka SOILWORK byla posluchačskou veřejností nějak významně očekávána. Po předchozích počinech, které znamenaly slušný kvalitativní propad a ohromily maximálně tak svou průměrností, však působí „The Panic Broadcast“ ponejvíce ze všeho jako příjemné překvapení a dosti osvěžující větřík v již mírně zatuchajících vodách, jež byly druhdy posvátnou manou vyznavačů všeho severského, obzvlášťe pak toho melodického a deathového.
Ne, že bychom snad měli tentokrát co dočinění s deskou přelomovou, nadžánrovou, megapovedenou či hranice bořící, až tak dobře na tom SOILWORK stále nejsou. Nicméně byť i sebemenší náznak zlepšení je nutno ocenit. Poděkovat bychom tedy měli zejména (staro)novému kytarovému tandemu Peter Wichers – Sylvain Coudret, který do kapely rozhodně přinesl nový, tolik potřebný impuls. Nejenom, že byla výrazně oživena kytarová práce, ale i celkový sound tohoto švédského seskupení působí osvěžujícím dojmem. A to i přesto, že základní šablona, kterou SOILWORK definovali již dříve v minulosti (ostré riffování kombinované s výraznými melodiemi), zůstává pevně dána. Kdo se tedy v posledních letech s kapelou alespoň jednou setkal, musí vědět, jaké hudební výrazivo očekávat.
Po této stránce skutečně k žádným výrazným změnám nedošlo, nicméně výsledný produkt je oproti předchozímu, unylému kotouči s názvem „Sworn To A Great Divide“ záživný, zábavný, chytlavý a po formální stránce pak zcela dokonalý. Pravda, ne všechny skladby působí přitažlivě, ale hitovky (za všechny jmenujme např. „Two Lives Worth Of Reckoning“ či „Let This River Flow“) s famózně melodickými refrény stojí opravdu za to. Když už jsem nakousnul melodie a čisté vokály, musím ihned dodat, že těch je na desce tentokrát skutečně mnoho. A s tím budou mít někteří jistě problém. Stejně tak je však nutno dodat, že nemalá skupina posluchačů tento krok ocení a milovníci podobných kontrastů zklamáni rozhodně nebudou.
Ukázkový příklad moderního metalu – vymazlená produkce, natlakovaný zvuk, bezchybné hudební výkony, chytlavé melodie, a koneckonců i zajímavé skladby. Toť v kostce „The Panic Broadcast“.
Příjemné překvapení a otočení kormidlem směrem ke světlejším zítřkům...
7,5 / 10
Björn "Speed" Strid
- vokály
Peter Wichers
- kytary
Sylvain Coudret
- kytary
Ola Flink
- baskytara
Sven Karlsson
- klávesy
Dirk Verbeuren
- bicí
1. Late For The Kill, Early For The Slaughter
2. Two Lives Worth Of Reckoning
3. The Thrill
4. Deliverance Is Mine
5. Night Comes Clean
6. King Of The Threshold
7. Let This River Flow
8. Epitome
9. The Akuma Afterglow
10. Enter Dog Of Pavlov
Övergivenheten (2022)
Verligheten (2019)
The Ride Majestic (2015)
The Living Infinite (2013)
The Panic Broadcast (2010)
Sworn To A Great Divide (2007)
Stabbing The Drama (2005)
Figure Number Five (2003)
Natural Born Chaos (2002)
A Predator's Portrait (2001)
The Chainheart Machine (2000)
Steelbath Suicide (1998)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Nuclear Blast Records
Produkce: Peter Wichers
Studio: Fascination Street
mix: Jens Bogren
Tak trochu poslušný návrat so stiahnutými ušami až niekam do časov "Figure Number Five". Pekne navrstvené gitarové linky, jemnejší, nadýchanejší zvuk, nezameniteľný rukopis kapely, ktorá od svojich extrémnych počiatkov nenahrala slabý album. Predchádzajúci počin ma však paradoxne bavil viac - mal silnejšie nápady, bol sviežejší a odvážnejší.
paradna doska, ktora neskutocne lahko lezie do usi... pri druhom vypocuti som mal pocit, ze to pocujem uz desiatykrat, tak je to chytlave... a song Let This River Flow je vysoka skola skladatelskeho umenia...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.