Zklidnění. Toť pro některé heslo posledních měsíců. Ještě máme v živé paměti dojmy ze stylového kotrmelce, který na své loňské desce předvedli finští CALLISTO anebo z velmi blízké minulosti kontroverzní počin německých THE OCEAN. Teď nám do party přibyli Američané YAKUZA, jejichž předchozí divoké a emotivní desky vnesly do postmetalových kruhů pořádnou dávku svěžího vánku. Ale ani oni nehodlají stát na místě, ani oni se nechtějí spokojit s teplým bydlem dobře zformovaného vlastního zvuku a stylu. Sami stále cítí, že ta cesta ještě nekončí a právě naopak, nyní teprve začíná být zajímavá a čím dál méně předvídatelná.

První dojem z „Of Seismic Consequence“ byl však trochu rozpačitý. Snaha kapely se rychle rozplynula, intenzita skrytá pod povrchem ani nedostala šanci a na mysl se záhy vkrádal pocit o trochu zbytečném kroku vedle, či nenaplněné ambici následovat cestu výše zmíněných. Tak a teď by mělo přijít klišé o příkrém prvotním odsudku, který se vzápětí změnil v naprostou spokojenost. Tak nějak to i bylo. Nové album chicagského uskupení je přesně tím dílem, které své trumfy odkrývá postupně. Právě díky pozitivním pocitům z jejich předchozích nahrávek jsou očekávání okamžitého účinku novinky oprávněné, ale v tom právě tkví změna jejich kompozičního přístupu.

Přitom vše se zpočátku jeví jako jízda v dobře zajetých kolejích. „The Ant People“ coby úvodní (skoro)intro toho ještě příliš nenapoví a když hned vzápětí se v „Thinning The Hero“ naplno rozezvučí hlasivky Matta McClellanda spolu se sytým kytarovým podkladem, nic nenasvědčuje tomu, že by se měly dít věci přinejmenším překvapivé. Jak však skladby postupně plynou, mizí i agrese a napětí a do popředí se dostávají nálady přesně z opačného emočního spektra. „Stones And Bones“ je prvním vykročením do těchto teritorií. Konečně se ozývá i pro kapelu charakteristický zvuk saxofonu s silně melodický odzpívaný refrén už jasně naznačuje, že nás čekají výraznější změny. Samozřejmě, že YAKUZA si s klidnějšími plochami hráli i na minulých nahrávkách, ale skladby jako skvělá „Be That As It May“ byste na nich hledali marně. Dokonale procítěná píseň, která vás zpočátku ukolébá, aby se ve své druhé polovině vrátila do teritorií, kde to YAKUZe stále šlape výborně. Emocionální uragán, ve kterém se koncentruje vše, co symbolizuje novou tvář kapely. Vyklidněný projev, melodické cítění a sugestivní atmosféra, která však výborně fungovala i na starších albech.

Charakteristická barva McClellandova hlasu dorůstá díky větší variabilitě vokálních partů do krásy a odkrývá své dříve jen tušené možnosti. Toto koneckonců platí komplexně pro celou současnost skupiny. YAKUZA se (možná) tím nejlepším způsobem dokázali poprat s výzvou, kterou si před sebe sami postavili. Jak zachovat věrnost svému zvuku a skladatelskému rukopisu a přitom udělat veliký kus vpřed? Již zmiňované skladby potvrzují, že se to povedlo, a když na vás Američané zaútočí s dalšími, kterým nechybí ani výtečná emotivní „balada“ („Farewell To The Flesh“), či vnitřním napětím dýchající vypalovačka („Testing The Water“), aby vše nakonec vyvrcholilo v až doomovém závěru s hostující zpěvačkou Kelly Lamont, jsou první dojmy na jakýkoliv kategorický rozsudek prostě až příliš neurovnané.

Jediné, co tak nakonec zamrzí je trošku odbyté grafické ztvárnění bookletu CD, kterému by rozhodně svědčil větší cit pro detail. Přesně takový, s jakým YAKUZA skládali skladby pro toto výborné album. Emocionálně vypjaté, místy dramatické, místy klidné, ale hlavně svěží a čím dál více strhující. Vykročení (tak trochu) do neznáma, které se rozhodně povedlo!