Rok se s rokem sešel a rokycanské sportovní letiště opět obléhají tisíce příznivců tvrdého jádra hardcorové subkultury ze všech států Evropy. Kultovní venkovní scéna s ručně načmáraným nápisem FLUFF FEST a lebkou s hnáty skříženými do X hrdě stojí na zelené louce a očekává nápor, který nikdy nezažije jakékoliv jiné pódium v ČR. Tohle je totiž Fluff fest! Tohle je scéna! Festival pro privilegovaný hardcore! I tento rok slibuje soupiska mnoho nevšedních kapel ze zahraničí - jen čtyři kapelky ze všech tří dnů se mohou pochlubit tím, že za jménem mají napsáno „CZ“.

Krátce před třetí vykopávají Frantíci NINE ELEVEN. Uřvaný hardcore s těžkými riffy připomíná zpomalenou verzi SNAPCASE říznutou EARTH CRISIS, není ale nouze ani o svěží rytmické změny. Romainovi s mikrofonem se daří slušně zahřívat prostor pod scénou, baskytarista Vince ztrácí během setu nástroj, když mu selžou klíče u pásku držícího nástroj na těle – intenzivní a neodfláknutý úvod.

Nastupující Rakušané PLAGUE MASS jdou na věc podobně, ale přímočařeji. Údernost, punkově našlápnutá, stále uhánějící rytmika a nasraný metalcorový řev, to vše si pod scénou vysloužilo mnohem větší odezvu. A u toho příklonu k metalu zřejmě zůstaneme, neboť se za scénou objevuje anarchistický houf umaštěných mániček, které vypadají, že právě vylezly po prochlastaném maratonu na světlo denní z motorkářského báru.

Bubeník Jonah si před vystoupením dává jogínské cvičení, baskytarista do sebe souká předkoncertního Budweisera a není pochyb o koho jde. Americká thrashová mašina RAMMING SPEED, silně podporující GNWP principy, si mnoho bere jak z grindcoru tak z osmdesátkového metalu a tvoří tak výbušnou směs, která má ve spojení s jejich ultra oldschoolovou image špinavých vlasatých pobudů sympatické kouzlo. Heroická kytarové sólíčka, poctivé riffové rubanice a neuvěřitelné nasazení = výtečná zábava. Hned na počátku první skladby circle pit a mnoho stagediverů. Je vidět, že metal na Fluffu zdaleka nevymřel. Zásluhu na úspěchu setu má nejen energická hudba, ale hlavně bláznivý vokalista Pete, který se po celou dobu koncertu nezastavil.

Když už si člověk myslí, že se obrátky nemohou zvýšit, vždy ho něco překvapí. Nastupující PUNCH udělali z vystoupení RAMMING SPEED předpeklí v opravdové ďábelské vřavě, která se rozpoutala při jejich setu. Sympatická vokalistka Meghan sice po celou dobu hopsala po jedné nožce (prý měla být ještě v nemocnici), nicméně na hrubém thrashujícím fastcorovém běsnění to vůbec nic neubralo, ba naopak. Vystřelované konfety při jejich setu měly oprávnění – toto byl opravdu svátek!

To už startuje i druhá scéna ve stanu. Otevírají ji RUINED FAMILIES, intenzivní hardcorová směs, která čerpá z metalové temnoty i chaotického noise hardcoru. Škoda snad jen podivného zvuku, který okupoval bohužel nejen stage ve stanu. Ze studiové tvorby decimující hudba, živě skvělý projev, bohužel zvuk poměrně slabý, budu se každopádně těšit někdy příště, v lepších podmínkách.

PURIFICATION mně bylo na hlavní scéně trochu líto. Stačilo jen málo, aby tento veteránský straight edge metalový stroj nemilosrdně válcoval vše co mu stojí v cestě. Jejich vystoupení působilo tak nějak napůl a nedomrle. Stále stejně zaranžované zpěvy mě začaly nudit už při první skladbě a nepomohlo tomu ani výtečné nasazení. Skupině by velmi slušela ještě techničtější poloha, agresivnější sound a mnohem dravější tah na branku.

Turecké punk corové trio ULTIMATE BLOWUP ve stanu pro mne bylo paradoxně mnohem přitažlivější. Kytarista Can sice vypadá na méně jak patnáct let a jeho hru provázejí začátečnické nešvary, nicméně celé vystoupení mělo ve své nedokonalosti punc všední pravdivosti. Takový ten okamžik, kdy víte, že žijete. Opět si neodpustím rýpnutí do zvuku, baskytara vs. kytara – souboj Mesa Boogie Rectifier a Orange 4x10 vs. maličké kombíčko Ashdown, naživo bez jakéhokoliv zvučení – to ten basák vždy prohraje a nikdy nebude z jeho hry nic slyšet, ani když budete stát přímo před ním. Je to jako kdyby bojoval neandrtálec s kyjem proti MiG-21.

Australský CARPATHIAN je tím posledním, co v pátek vidím na hlavní scéně, než mě pohltily vlastní hudební povinnosti. Natlakovaný hardcore s neuvěřitelně nakažlivým projevem intenzivně masakruje vše pod scénou i na ní. Hudba místy připomíná 50 LIONS, živé provedení je však ještě lepší. Zpěvákovi Martinovi první řady zobou z ruky, kapela šlape jako švýcarské hodinky, vše je podřízeno koncertní funkčnosti a oprávněně. Tato kapela živě opravdu nemá chybu.

Má téměř čtyřiadvacetihodinová nepřítomnost na Fluff festu skončila krátce po sedmé následující den. Bohužel jsem prošvihnul několik kapel, na které jsme se opravdu těšil - mé oblíbené grindery GADGET, kultovní VITAMIN X, ADORNO, MELEEH a domácí post-THEMA ELEVEN – MOTHER. Příjíždím právě včas, abych shlédnul vystoupení chaoticky screamo-hc-punkových AMPERE z Massachusetts. A bohužel, zvuk na hlavní stage mi příliš zážitků nepřinesl. Žádný tlak, žádná čitelnost, žádná naléhavost, kterou znám ze studiové tvorby. Podivný chumel zvuků prý ten den nebyl ničím výjimečným. Mnoho lidí mi nezávisle na sobě říká, že dost podobně dopadli i GADGET a spousta dalších sobotních kapel. Další jdou ANOTHER BREATH – ti jsou přeci jen čitelnější, ale také hrají o dost jednodušeji a přímočařeji. Mosherský hardcore z New Yorku, při kterém létá vzduchem vše, co má i nemá nohy. Pro tentokrát se ale opravdu těším na posledního hrajícího a modlím se, aby vyšel zvuk.

Netradičním krokem v dramaturgii Fluff festu je zařazení belgického sludge-metalového buldozeru AMENRA na konec prostředního dne a musím uznale smeknout – tento krok se velmi povedl. Zvuk je o několik tříd nahoře, než při AMPERE, nedohlédnu ke zvukaři, ale dle mého mají AMENRA svého vlastního mistra zvuku. Kapela, která se pro mne před rokem stala největším objevem Fluff festu (minulý rok jela turné s NEUROSIS), nyní nemilosrdně opanovala Fluff fest zabijáckým zvukem a těžkotonážními kytarovými stěnami. Colin Van Eeckhout, jako obyčejně otočen zády k publiku, budí dojem plavce, který krauluje proti proudu, před ním je obrovské plátno a běží projekce, do toho všeho čerstvě zapadá sluneční kotouč a padající soumrak dává celému setu opravdu specifickou a nehorázně krásnou atmosféru.

Při „From Birth To Grave From Shadow To Light“ cítím, jak ve mně rezonuje každá molekula – neuvěřitelné vystoupení, které sfouklo veškeré kapely hrající před nimi. Už teď se těším na KINGDOM v neděli, kteří mají v sestavě část AMENRA… Ale o tom si povíme zase někdy jindy. Teď už je deset hodin, tedy čas, kdy Fluff fest pravidelně končí a rozjíždí se after party...