OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jihomoravská skvadra PIGSTY patří již delší dobu mezi čelní představitele tuzemského grindcoru a mezi příznivci podobně laděné muziky se těší značné oblibě. Ba co víc, kapela má za sebou i řadu úspěšných vystoupení v zahraničí (za všechny jmenujme účast na dobře známém Maryland Deathfestu, který je jedním z největších svátků tvrdé hudby v USA), takže se není co divit, že s přibývajícími zkušenostmi se stává i tvorba těchto populárních „prasat“ mnohem vyspělejší a zajímavější. Dokladem toho budiž i zatím poslední nahrávka „Planet Of The Pigs“, která je skutečně tou doposavad nejpropracovanější deskou v kariéře kapely, a to v každém slova smyslu – ať už hovoříme o precizním zvuku, hráčských výkonech či struktuře skladeb samotných. Zatímco u starších nahrávek jsme mohli hovořit o goregrindovém vyznění, nyní je tomu už jinak. Velice významně se do popředí dostávají deathmetalové či HC pasáže, stejně jako i určité experimentování s celkovým soundem. Výrazné změny doznaly i vokály, u kterých již nenajdeme tolik prasečího kvikotu jako v minulosti, nýbrž se ke slovu dostává právě ono zmínené hardcorově laděné pojetí, což jen přidává již tak povedené desce na atraktivitě.
P.S. Verze 2.01, kterou mám k dispozici, obsahuje i DVD s poměrně tradičními, avšak potěšujícími bonusy (záznamy živých vystoupení, videoklip, MP3, apod.).
7,5 / 10
Planet Of The Pigs (2009)
Living Dead Stars (EP) (2007)
Pigs Are Back (2005)
Spiders (EP) (2003)
The Return (2002)
The Universe Pig + Monkey = Essence Of Existence (EP) (2001)
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.