COCK AND BALL TORTURE zahájili třetí a poslední den zajímavým, hodně nabasovaným death´n ´rollem. Hráli pouze ve třech a střídavě basák nebo kytarista chrochtali efekty upraveným murmurem své choré texty. Občas zrychlili svůj set grindovou sypačkou nebo opentlili výraznými podladěnými riffy. Jejich hudbu nelze brát příliš vážně, ale bylo to sympatické, uvolněné, šlapající vystoupení, které po ránu navodilo tu správnou „evil“ atmosféru.

Black metaloví RAGNAROK pokračovali v nastoupeném směru nadsázky a úderných riffů. Drtili „immortalovsky“ laděný blackový nářez, kterému vévodily často používané dva kopáky, nepolevující rychlost a punkové riffy. Kupodivu měli i výborný zvuk a podle hudby, kterou hráli, mohli mít místo vykérovaných pentagramů a warpaintu klidně obarvená číra a nápisy „No Future“. RAGNAROK měli zkrátka ten svůj black metal hozený hodně do punku a ze všech satanášů, které jsem na festivalu viděl, mne bavili nejvíc. Ba co víc, byli pro mne dokonce jedním z největších zážitků letošního ročníku. Zpěvák mezi skladbami hlásil hesla jako „In Nomine Satanas !“ nebo „Skull !“ a šklebil se u toho jak čert. Výborné to bylo.

Tak už to častokráte chodí, když se jeden na něco až příliš těší. Polští neznabozi měli na své straně dostatek krajanů v hledišti a i vzhledem k brzké hodině svého vystoupení vůbec solidně početné publikum, ale zvuková stránka věci byla jaksi proti. Ohromný náboj skladeb z desky „Immerse In Infinity“ byl v podstatě neškodný a dost dobře dokážu pochopit s tvorbou LOST SOUL neobeznámené jedince, kteří to po pár minutách vzdali. Což o to, kytarová práce byla rozhodně velmi dobrá, ale ten zvuk bicích, ke kterému se ještě přidal ledabylý výkon jejich obsluhy, totálně mařil blasfemické úsilí zbytku kapely. Vždyť její muzika na razantním zvuku dvojkopáku doslova stojí a padá a přesně k toho pádu jsme během oné půlhodiny byli svědky. Marné bylo naše čekání na totální smetení výbornou muzikou těchto Poláků. Škoda, dáme si to někdy příště a doufejme, že podstatně lépe.

O kapele THE ARUSHA ACCORD jsem se dočetl, že hraje experimentální HC nebo mathcore, čímž mi byli sympatičtí ještě dřív než začali. Když spustili, tak se jim podařilo mé představy vyplnit dle očekávání. Dva zpěváci řádili po celém pódiu, kapela předváděla hodně splašené rytmy, divoké sólování a výbornou rytmiku. Hlavní přednost téhle party byl bezesporu basák, jehož slapová hra velmi dobře oživila a pozvedla zuřivý projev kapely. Muzikanti se během setu dostávali čím dál více do varu a v závěrečných kusech již předváděli opravdu divokou pódiovou show. THE ARUSHA ACCORD hodnotím jednoznačně jako nejlepší z metalcorových kapel, které se letos na BA ukázali.

THE ARUSHA ACCORD = vyvolávači deště. I tak by se dalo shrnout zatraceně energické vystoupení mladé britské kapely, která z pódia udělala kůlničku na dříví a během kterého to chvíli vypadalo na další slejvák, aby pak v zápětí vylezlo sluníčko. Dvojice vzteklých vokalistů neustále pobíhajících po pódiu, jímž jistí záda neméně divoký zbytek ansámblu, kterému dominoval opravdu zběsile řádící baskytarista, není sice žádným novem, ale to nasazení může šestici závidět i nejedna veličina zavedená v tomto žánru. Jako nejčastější přirovnání padne do placu asi starší THE DILLINGER ESCAPE PLAN, což se nabízí okamžitě. Problémem podobné muziky je její schopnost se mi poměrně rychle oposlouchat, ale zavírat oči před schopnostmi Angličanů rozhodně nemíním. Zamrzely akorát vokály, které v častých zpěvných polohách prakticky nebyly slyšet.

Niektoré kapely by mali navždy zostať štúdiovými projektami. BAL-SAGOTH sú toho jasným dôkazom. Hoci budem navždy veľkým fanúšikom ich starších diel a veľmi často si budem na Vianoce púšťať ich parádnu dosku „Battle Magic“, po tohtoročnom Brutal Assaulte si naozaj neprosím viac koncertných zážitkov tejto britskej symfonicko-blackmetalovej legendy. Hralo sa až priveľa vecí z novších albumov, zvuk nijako zvlášť neohúril, skôr naopak – majestátne klávesy Jonnyho Maudlinga miestami nebolo počuť, spevák Byron Roberts síce potešil nádherným hlasom pri klasických naráciách, no svojou mníšskou kapucou pretiahnutou cez oči zároveň neúspešne zakrýval neveselú skutočnosť, že väčšinu textov čítal zo zeme. O bojových maľovaniach uprostred slnečného dňa na letných festivaloch sa už toho tiež popísalo dosť. Tak či onak, v porovnaní so všetkými tými severskými „pohanskými“ hlúposťami majú BAL-SAGOTH stále navrch a je len škoda, že sú v súčasnosti takto podceňovaní. Pri svetlách by to bol možno úplne iný zážitok.

Jestliže lze některé z death metalových vystoupení považovat za po všech stránkách povedené, tak je to rozhodně ta půlhodinová smršť, kterou předvedli Američané ORIGIN. Technicky našlapané rychlé songy odpálené do publika s naprostou jistotou a suverenitou, prostě po celou dobu dokonale bavily a nenechaly žádný prostor k pochybám nad kvalitou těchto výborných muzikantů. Chystaná nová deska by měla pozici jedné z nejintenzivnějších deathmetalových kapel současnosti jen potvrdit.

Před třemi lety to z mého pohledu za moc nestálo, ale o to větší překvapení mi norští MADDER MORTEM nachystali letos. Tam, kde to naposled vázlo, nyní klapalo vše na výbornou. Z Agnete vyzařovala jistota a velká pohoda, což se odzrcadlilo i v jejím suverénním vokálním projevu. Lahůdkovým způsobem jsme si pak mohli vychutnat mnohé podmanivé skladby, z jejichž náladové linie trošku vybočil „swingový“ úlet, který se však ukázal být jako příjemné osvěžení. Velmi zdařilé vystoupení!

Na festival mě přilákalo pár velmi zvučných jmen. Na vrcholu pyramidy však v posledních dnech zářivě svítilo jediné – JESU. A i když jsem měla obavy, stejně jako minulý rok před vystoupením ULVER, že se tato hudba na festivalu se zlou potáže, výsledek mě ohromil. Jestliže by si byl někdo při pohledu do programu stěžoval na hrací čas, myslím, že ho právě na Brutal Assaultu přesvědčil, jak příjemně zvolený byl. Jistě, JESU sluší tma, klidně téměř až nad ránem, na druhou stranu právě končící den mi k Angličanům také vyloženě seděl. Zapadající sluníčko rámovalo cihlové zdi, prosvítalo za zády hudebníků a na plachtu v pozadí kreslilo přírodní projekci nazlátlých stromů. Mé pocity z hudby umocňovala kouzelná nestrojenost, přirozenost a umírněnost projevu Justina K. Broadricka a Diarmuida Daltona. Přes velký festivalový prostor se zážitek stal poměrně komorním a já jen s neobyčejně spokojeným pocitem pozorovala lehce se pohupující postavy v zářivém oparu. I když byl set rozdělený potleskem, hrála se jediná stejnojmenná skladba z posledního alba „Infinity“. Zvuk musím pochválit, i když by se našlo pár mušek – ať už vinou zvukaře nebo samotné kapely. Nakonec buďme ale také malinko negativní (ač mi to v případě JESU jde jen ztěží), mé nadšení má určitě také co dočinění s tím, že jsem JESU ještě naživo neviděla, a tak tuším, že bych si klubový koncert užila ještě o level výš. To ovšem nic nemění na tom, že se dělí spolu s BARREN EARTH a GOJIROU o moje pomyslné první místo.

MOONSORROW jsem brala s velkou rezervou. Nikdy mě jejich hudba nenadchla, ani neoslovila a změnit tento fakt se nepodařilo ani živému vystoupení na patnáctém ročníku Brual Assaultu. Co se však MOONSORROW upřít nedá, je z mého pohledu až podivně rozsáhlá fanouškovská základna, která dala také na festivalu pocítit svou sílu. Plac byl v odpoledních hodinách úctyhodně zaplněn a hrazení bylo obsazeno již půlhodinku před koncertem. Sama si však z vystoupení odnáším pouze dojem energie, která na fanoušky očividně velmi zapůsobila, výborných póz, které nadchly zase fotografy a klasického krvavého maskování, které se za ta léta stalo již nedělitelnou součástí nejen MOONSORROW, ale kolikrát i stylu jako takového.

Každý z nás má kapely, které ho dokážou zaujmout naživo, ale na desce by si je nepustil a naopak. Pro mě tuto skupinu reprezentovali DIABLO SWING ORCHESTRA, jejichž vystoupení jsem nakonec přivítala poměrně s radostí. Bylo totiž doopravdy příjemné a možnost zaposlouchat se, po několika hodinách tvrdé hudby, do hravého, kolikrát i tanečního mixu všemožných nástrojů a vyhrávek jsem doopravdy uvítala. A ačkoliv nejsem zrovna z těch, kterým by ve všech polohách seděl vokál Ann-Louice Lögdlund, hodnotím vystoupení jako povedené. Radost prýskala z jeviště, baskytarista Andy Johansson kroužil po podiu se šíleným výrazem a neustále navazoval oční kontakt s jednotlivými diváky. Dočkali jsme se poměrně pestrého setlistu – namátkou „Lucy Fears The Morning Star“ nebo „Balrog Boogie“. A přestože jsem doma znovu zkusila projet nějaká alba, nic se na mém postoji nezměnilo. Na Brutal Assaultu jsem se však bavila a kolikrát samu sebe přistihla, jak nedokážu stát díky jejich hudbě v klidu. Při rozhlédnutí se po place byste také zaznamenali plno více i méně vtipných tanečních kreací a nejen z toho si troufám soudit, že i nemalému procentu zbylých návštevníků přišli DIABLO SWING ORCHESTRA více než vhod.

VOIVOD byli jedno z mých nejočekávanějších želízek v ohni. Tajně jsem doufal v tvrdý metalový set na úkor klidnější prog hudby a to se mi splnilo do puntíku. Nastoupili, spustili skladbu „Voivod“ z debutu a rozjeli strhující nářez. Zvuku kapely dominovala překvapivě dost vytažená basa, se kterou Blacky běhal po celém pódiu. Away to svým bubnováním nehorázně tlačil vpřed a nováček Dan Mongrain hrál tak v pohodě, jako by byl v kapele odjakživa. Snake byl hodně uvolněný, ale zazpíval naprosto dokonale. Bez zaváhání předvedl jeden z nejvíce přesvědčivých pěveckých výkonů celého festivalu a jeho osobitý projev krásně vynikl. VOIVOD hráli pouze věci z osmdesátých let, zazněly „Unknown knows“, „Ripping Headaches“, „Tribal Convictions“ plus asi dvě další a pamětníci skákali radostí. Vrcholem byla samozřejmě floydovská „Astronomy Domine“, při které Snake dojemně zavzpomínal na předčasně zesnulého kámoše Piggyho. VOIVOD měli úspěch a dočkali jsme se i přídavku v podobě stařičké „Nuclear War“. Jejich vystoupení bylo nečekané a velmi příjemné překvapení.

TANKARD začínali svoji kariéru přibližně ve stejném metalovém pravěku jako VOIVOD, ale tady jsem zdaleka tak nadšený nebyl. Ve srovnání s předchozí kapelou působil jejich thrash značně druholigově. Svůj set postavili na těch nejrychlejších skladbách. Zazněly klasické kusy jako „The Morning After“, „Zombie Attack“, „Chemical Invasion“, „Don´t Panic“, ale nebylo to nic omračujícího a po třetí skladbě začala kapela nudit. Ostrý Gereho ječák působil dost nepříjemně a frontmanovy hlášky typu : „Old School Thrash Metal Never Die !“ situaci jen zhoršovaly. Ke konci jsem ještě zaregistroval hymnu „Empty Tankard“ a sám sobě jsem se divil, že jsem vydržel až do úplného závěru, neboť německá thrash metalová pila působila tentokrát až příliš archaicky.

Neúměrně natahované zvučení, během kterého jeden z pódiových techniků neustále řešil zvuk odposlechů, už tak trochu dávalo tušit, že tentokráte nás od MESHUGGAH nečeká vystoupení, na které bychom ještě dlouho vzpomínali. Přitom nástup byl fenomenální. Švédové začali pěkně zostra hitovkou „Rational Gaze“ a všechno se zdálo být ideální. Bohužel z kapely jakoby sálal určitý chlad a snad i přílišná profesionalita, se kterou byl, byť s přehledem, téměř hodinový set odehrán. Pochopitelně, že k nevoli mnohých i patřičně zkrácen o dobu, po kterou probíhala ona nekonečná zvukovka. Výběr písní reflektoval jednak poslední řadovku „ObZen“ (např. „Bleed“), tak i na starší kusy, přičemž však nejeden postrádal osvědčenou „Future Breed Machine“ anebo více písní z alba „Chaosphere“. No a jaký byl výsledek pečlivého zvučení? Poměrně rozpačitý. Především tomu chyběly patřičné decibely, které jsem nenašel ani na jedné pozici, které jsem postupně vystřídal. Švédský válec zněl prostě až příliš potichu, což byl další faktor, který pomáhal otupit ostří jejich hudby. MESHUGGAH mi však dokázali přivodit zvýšený tep, ale u toho to tentokráte bohužel i skončilo.

Playlist (bez záruky): Rational Gaze, Bleed, Electric Red, Pravus, Lethargica, Combustion, Straws Pulled At Random

AGNOSTIC FRONT patrili tento rok k tým zabehaným stáliciam, ktoré bavili aj napriek tomu, že sme ich v našich končinách mali možnosť vidieť veľakrát, na tomto festivale naposledy pred dvomi rokmi. Kapela vedená nezameniteľnou dvojicou Roger Miret – Vinnie Stigma žiarila spokojnosťou a dobrou náladou už na autogramiáde, nie inak tomu bolo po vybehnutí na dosky, ktoré znamenajú Brutal Assault. Potešil výborný zvuk – najmä sprievodné vokály a gangové hulákačky zneli fantasticky. Klasicky energický set natrieskaný hitmy, či už novšími typu „Warriors“ alebo „For My Family“, alebo tradičnými kusmi ako „Eliminator“, „Friend Or Foe“, „Crucified“ a samozrejme skinheadskou peckou „Gotto Go“, jednoducho musel baviť aj menej zainteresovaných návštevníkov sobotného festivalového večera.

O pohodovej atmosfére pri stretnutí s fanúšikmi v autogramiádovom stane platí v prípade anglických sympaťákov MY DYING BRIDE to isté, čo o AGNOSTIC FRONT. V kapele vládne na pohľad dobrá nálada, v porovnaní so svojím debutovým vystúpením na Brutal Assaulte v roku 2005 pôsobia oveľa koncentrovanejšie, uvoľnenejšie, jednoducho lepšie. Veteráni Hamish, Aaron a Andrew sa vhodne doplnili čerstvou krvou v podobe šarmantnej basgitaristky menom Lena Abè a hlavne veľmi šikovného klávesáka a huslistu Shauna Macgowana.
Koncertu MY DYING BRIDE na Brutal Assaulte 2010 nechýbalo vôbec nič. Previedli nás aktuálnou tvorbou v podobe skvelých kúskov „Fall With Me“ a „Bring Me Victory“, cestovali sme časom až do temnej minulosti „Turn Loose The Swans“ či dokonca „Vast Choirs“ (vôbec prvá skladba, ktorú kapela zložila), aby to napokon celé vybuchlo v očakávanú doomovú extázu vďaka nezabudnuteľnej hymne „The Cry Of Mankind“. Aaron s pomaľovanými rukami stonal, plakal, zvíjal sa, padal na zem, ronil slzy, sliny... no, bolo to krásne.

SARKE spolu s vojem MY DYING BRIDE a BARREN EARTH dávali tušit velmi příjemné zakončení festivalu. Myslím, že kdo Nory viděl a slyšel, mi zákonitě musí dát za pravdu. SARKE dokázali i v pozdních hodinách probudit jaroměřskou pevnost k životu, a to velmi energickému. Starý black zněl v jejich podání jako živá voda a já s nadšením poznávala písně „Primitive Killng“, „The Drunken Priest“, „Old“ nebo „13 Candles“. Když ke štěstí fanoušků zazněla i ústřední „Vorunah“ z jejich zatím jediného alba, dal by se zážitek shledat téměř dokonalým. Pro skupinu bylo dozajista potěšující sledovat fanoušky u hrazení, kteří s naprostým přehledem odzpívali/odeřvali celý koncert a následně skandovali jméno kapely nejen po bezprostředním skončení vystoupení, ale i pod vedlejší stagei těsně před začátkem WATAIN. Bez dechu připouštím, že koncert SARKE jsem si velmi, velmi užila a doufám, že je budu mít možnost vidět co nejdříve znovu.

Už příprava scény pro WATAIN naznačovala, že to bude velké. Dá se říci, že dnes už legenda si libuje v monumentální výzdobě pódia, které dominují velké hořící trojzubce a vůbec obsese jasnou barvou plamenů. Všechno pečlivě zaranžovat pochopitelně zabralo nemálo času, až měl jeden obavu, že v pokročilé noční hodině nedojde ani na samotné vystoupení. Toho jsme se však nakonec dočkali a lze o něm říci, že to stálo za to. Dřevní black metal ze staré školy sice i věci neznalému dával velice lehce tušit, co přijde v dalším momentě, kdy kapela zpomalí, kdy naopak zařadí sypačku atd. atd. Předvídatelnost je však to poslední, co bychom měli WATAIN vyčítat. Všechny ty warpainty, rouhání, ohníky, paroháče a další nezbytné stylové propriety prostě jako celek fungovaly velmi spolehlivě.

Letošní finská senzace BARREN EARTH byl jeden z největších letošních otazníků. Kapela totiž ještě krátce po poledni trčela na letišti a její vystoupení muselo být odloženo o celých 12 hodin, až na úplný konec letošního maratonu. A jednalo se o tečku náramnou! Bezchybné výkony na všech postech, skvělá muzika a báječná nálada. Skupina se nenechala rozhodit cestovní nepříjemností a značně prořídlému davu poskytla věrný obraz dění na výborném albu „Curse Of The Red River“. Vokální jistota Mikko Kotamäki se mohla v refrénech ještě opřít o vypomáhajícího Sami Yli-Sirniöa, jehož skvěle znějící zpěv byl pro mě velmi příjemným překvapením. Po tomhle už mi prostě nikdo nevymluví, že „Forlorn Waves“ je skladba roku!
Na konci sil a s pocitem spokojenosti nad výdrží až do úplného konce to krátce po třetí definitivně balíme a spolu s námi i  výborní BARREN EARTH, aby po nás do areálu nastoupily čety techniků, uklízečů a dalších lidí dohlížejících na uvedení josefovské pevnosti do předassaultovského stavu.

Text: M., Rudi, Sicky, Dalas
Fotografie: M., Sicky