OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rok 2010 zastihuje domácí HYPNOS nejen na půli cesty do pekla, jak vyplývá z názvu aktuálního EP, ale především na půli cesty k obnovení vlastní existence jako takové. Po necelých pěti letech faktické smrti je to možná poněkud překvapující zjištění, nicméně při znalosti Brunových obětí a přínosu tuzemskému death metalu naprosto pochopitelné a logické. I samotná nahrávka to jenom potvrzuje, protože jestli je pro ni něco charakteristické, tak především to, že Bruno a Pegaz (alias prozatím jediní dva právoplatní členové HYPNOS) na ní působí jako dva extrémně vyhladovělí vlci, jimž najednou kdosi naházel pořádných kusů syrového masa.
„We Shall Rise To Bring The Light,
We Shall Roar The Gospels Down,
We Shall Burn As Cleansing Flame,
In The Name Of The Sane Ones,
We´re Burning Again!“
Jasně nejsymboličtější je v tomhle směru závěrečná skladba „Burning Again“, která se stala jakýmsi mottem nejen celého návratu kapely, ale i jejího drobného podzimního turné, čítajícího čtyři zastávky, až na jedinou výjimku (Brutal Assault) bohužel výhradně po vlastech moravských. Bičování mohutnými riffy za potlesku hromového tempa bicích spolu s výstavními vyhrávkami v refrénu a brutálním murmurem ve funkci zpěvu působí skutečně jako něco obrovského, co dlouho spalo pozapomenuto opodál v zákoutí, až se to najednou rozhodlo dokázat všem svou velikost. A jelikož jde pochopitelně o klasický death metal (s drobnými blackovými příměsemi, chcete-li), je to zajisté známka velmi vysoké kvality, která naštěstí nechybí ani ostatním věcem na „Halfway To Hell“. Najdeme zde jak úporné, šikovně natlakované věci (úvodní nášleh „Mesmerized“ s jiskřivým nervním vybrnkáváním v jeho prostředku nebo „Paranormal Vertigo“, ostře kousající koláž klasických riffů), tak také klidnější okamžiky (poměrně uhrančivá vsuvka „Symphony V. – La Resurrezione Ferale“), nesoucí před sebou jasný odkaz staré školy (předlouhá předehra a vůbec celá stavba „Where The Rooks Fly To Cry“ kupříkladu zlehka připomene největší klasiky TÖRRu), aby z toho všeho bylo nakonec jasně poznat, kolik skutečného potenciálu současný HYPNOS má.
Kompletní dlouhohrající materiál by dozajista řekl více, ale na něj je nejspíš ještě brzy. Prvotním záměrem HYPNOSu bylo nepochybně poodhalit tvář, která by na nás na prahu dalšího desetiletí mohla nepěkně vycenit zuby a současně s tím také tak trochu oťukat soudobé poměry a jejich případnou náklonnost podobnému vyznání staré dobré matičce smrti. Můj osobní dojem i vzkaz v jednom v tomto směru zní jasně: nebát se, nekrást a pokračovat!
Svatokrádežníci z HYPNOSu mají ten death metal i po těch dlouhých létech zkrátka v krvi, to je marná každá sláva.
8 / 10
1. Mesmerized
2. Where The Rooks Fly To Cry
3. Paranormal Vertigo
4. Intraoseal Fibrom
5. Symphony V. - La Resurrezione Ferale
6. Burning Again
Deathbirth (EP) (2023)
The Blackcrow (2020)
The Whitecrow (2017)
Heretic Commando: Rise Of The New Antichrist (2012)
Halfway To Hell (EP) (2010)
Rabble Manifesto (2005)
The Revenge Ride (2001)
In Blood We Trust (2000)
Hypnos (EP) (2000)
"...kvůli tomu má smysl pokračovat!"
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.