Další dávka bestální romantiky v podání prapodivné kapelky „vláda macešek“. Dvojice Jůza/Kalibán a spol. opět udeřila na naše mozkové pleny svou schizofrenní tvorbou s nádechem avantgardy a feelingu českého hudebního undergoundu let sedmdesátých. Hudba „macešek“ je natolik nezařaditelná, až je v tom „ortodoxní“ (he, he, no to je ale blábol, co?!). Ono by to koneckonců celkově nebylo špatné. Pepův zpěv je takřka klasickým blackovým štěbetáním a těch „blackových“ pasáží tu najdete dost, vůbec má „Právo na smutek“ blackový nádech.. Ale zvuky kláves, úmyslně disharmonický klavír, ujetá flétna, recitace, sbory a dutě, garážově znějící bicí, to všechno mi v jistém směru připomíná „psychedelii“ českých předplastikovských kapel 70. let. Ale třeba i Psí Vojáci nebo DG307 možná „Maceškám“ něco říkají. „Macešky“ hýří širokou škálou nápadů a i když mají skvělé české texty a povedené instrumentální záležitosti, je tu jedna věc, která to všechno sráží. Ta „věc“ je zvuk. I když to není tak rozhárané a nepovedené jako na minulém demu „Obhájci psa“, pořád to prostě za moc nestojí. Pánové, když už tvoříte tak originální muziku, proč taky nedáte větší důraz na zvukovou stránku věci? S dobrým zvukem řekněme alespoň z Poličné by to bylo minimálně o třídu lepší! Kdo chce roztříštěnou schizofrenní tvorbu s blackovým základem, nechť se poohlédne po „Právu na smutek“...