Oblíbence COMEBACK KID jsem poslední dva roky a v záplavě nekonečného hudebního dění nějak bedlivě nesledoval, ačkoliv jsem tři roky starému předchůdci „Broadcasting“ s čistým svědomím udělil plný počet, čehož doteď nelituji. Poměrně slušný živák „Through The Noise“ z roku 2008 jsem samozřejmě zaregistroval také. O to větší bylo překvapení, když jsem se více než měsíc před oficiálním vydáním opravdovou (ehm) náhodou, kterou i kapela smířlivě komentovala na svých stránkach, dostal k poslechu aktuálního materiálu.

A jaká je tedy novinka, která právě v těchto dnech vychazí,? Vynikající! Od letošního dubna se jedná vůbec o první album, které dosti omezilo hodně masivní nadvládu současného maxi objevu v podobě finských agresivních melancholiků LAPKO a jejich letošního počinu v mých sluchátkách. Pětice z Winnipegu samozřejmě pokračuje ve „vysílání“ podobném tomu, se kterým před třemi lety úspěšně začala a i tento rok se jí nadále daří domodulovat k ješte větší dokonalosti symbiózu mezi punkovou přímostí, provázenou jednoduchou, hardcorovými přísadami vyztuženou, a melodiku podkreslenou screamo zpěvem, která je  navíc podpořena četnými sbory.

Na „Symptoms+Cures” se je však potřeba patřičně naladit a tento proces nemusí být vždy nejrychlejší. Při prvních pokusech je neznalému posluchači uštědřen pořádný políček, který mu silou nabalenou v řevu forsáže supersonického tryskáče důkladně vyčistí sluchovody od všech těch pravých image a klišé na tomto žánru nabalených, tak aby spálený kerosin zanechal jakousi nešarmantní vůni a přitažlivě podivnou chuť, která roste a odhaluje svojí jedinečnost s každým dalším prudkým závanem. Své přednosti si Kanaďané velmi dobře uvědomují a v plné parádě je nekompromisně tlakují do zpočátku ohromeného až tápajícího naslouchajícího. Pokud to dotyčný nezabalí právě v této nelehké seznamovací periodě, tak bude, zocelen nálety agresivního křiku, nadále už jen nabíjen i bičován nezaměnitelným druhem pozitivní energie, kterou dodávají k hlavnímu zpěvu kontrastní a rozmanité doprovodné vokály. K Neufeldovu dominatně-běsnícímu hrdelnímu pojetí musím hned dodat, že se v něm umí pohybovat skutečně náramě a nejsou mu cizí ani krátkodobé mírnější polohy a zároveň dokáže nepůsobit příliš monoliticky, což se daří spoustě jeho kolegů z této ožehavé branže. Tímto se dostaváme k dalším velkým devizám kvinteta, které jakoby profukují zpoza vokálního uragánu. Těmi jsou jednak neskutečně čitelná, nápaditá a efektivně využitá rytmika, ženoucí ostatní zběsilce ve zbrani k fantastickým výkonům a taktéž součinnost šikovného kytarového dua, svorně nevymýšlejícího žádné zbytečné prstolomné motivy a upoutávko-vyhrávky. Dvojce šestistruníků spíše postupně rozvíjí jistý druh něžné brutální melodiky, která zvukově posazena jen o něco níže, ideálně dokresluje zuřící vokály, což výborně dokazuje jedna z nejlepších skladeb „G.M. Vincent & I“. Pokud se tímto vším naučíte proplouvat a navíc rozeznávat pekelně rychle předkladáné pikantní detaily, tak byste z mise „Symptoms+Cures” neměli odcházet nespokojeni. Sveřepá, ale i náladově pestrá jedenáctka uhánějících skladeb je i producentsky a zvukově skutečně vyšponována na nejvyšší možnou míru.

Neočekávejte nějakou vyšší hudební moc nebo blíže neurčené zázraky, buďte připraveni na pořádnou facku nebo ránu cílenou přesně do srdce, každopádně na něco co nezanechá pocit trendové plytkosti. Ani já nemohu jinak a destistupňovou klasifikační stupnici letos podruhé využívám maximálně.