OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Německá metalová scéna druhé poloviny osmdesátých let vyvrhla na svět nejedno těleso výrazně promluvivší do metalového dění, a to ať už šlo o kapely pouze v rámci zmíněného období nebo naopak o trvalky, které začaly s každým svým dalším albem kompozičně růst a opracovávat vlastní styl k dokonalosti. Krefeldští mladíci z BLIND GUARDIAN patřili vždy do druhé kategorie. V průběhu uplynulých dvaceti let si totiž dokázali získat početnou fanouškovskou základnu prostřednictvím svojského výrazu, který postupem doby důsledně šlechtili k dokonalosti a do stále více bombastické podoby. Na začátku však platili za rezolutní speed metalovou úderku, pro kterou byla nadpozemská rychlost vším. Postavili se tak hned vedle tehdejších RAGE a raných HELLOWEEN, aby svou divokostí šířili slávu germánské odnože rychlostního metalu.
Debutová nálož „Battalions Of Fear“ sice po dvaceti letech výrazně bledne vedle kolosálně aranžovaných nahrávek kapely z let devadesátých, oplývaje pouze výrazivem, které postupem let tak nějak zestárlo, nicméně ve své době tahle fošna opravdu platila za velmi nekompromisní úder a úspěšný vstup na scénu. Už tehdy bylo patrné s jak silnými zbraněmi (svojská kytara Andrého Olbricha a živelný vokální projev Hansiho Kürsche) mladičká vestfálská čtveřice zachází. Úvodní „Majesty“ je přímým úderem na solar všem tehdejším pochybovačům, kteří před BLIND GUARDIAN stavěli teorie, podle nichž tak rychle a melodicky, jako se to povedlo krajanům z HELLOWEEN, už se zkrátka hrát nevyplácí. Kürsch a spol. dnes v rozhovorech přiznávají, že tehdy poslouchali také hodně tvrdé thrash metalové hudby ze zámoří, takže je jasné, že se to do jejich vlastní tvorby muselo chtě nechtě promítnout. „Battalions Of Fear“ má jinak všechny příznaky debutu – neohlíží se totiž nalevo napravo a pumpuje to do nás od podlahy. Je zřejmé, že kluci chtěli do své prvotiny dostat úplně to nejlepší, čeho byli na začátku své dráhy schopni. Klenuté refrény se zde (oproti následným deskám) sice vyskytují jen velmi zřídka, ale Hansiho jadrný vokál, jenž práskal slovy s intenzitou rozohněného důstojníka pěchoty Haradských, budil respekt a už tehdy byl příslibem opravdu velkých věcí. Další karta pak byla vsazena na zdrcující tempo a skladby, ve kterých udává prim neprostupný kytarový vál, obohacovaný vyhrávkami a sóly Andrého.
Hymnická šleha „Guardian Of The Blind“ patří na albu k nejzdařilejším a kapela se díky ní zapsala do povědomí mnoha evropských metalových fanoušků, pídících se po něčem rezolutním, novém a přitom stále melodickém. Záměr zanechat po sobě díky jednoduchému nápěvu, chrlenému Hansim ve zdrcující rychlosti, určitou stopu, se kapele vyplatil a háček byl natrvalo zaseknut. V případě „Run For The Night“ jde zřejmě o jednu z nejbrutálnějších skladeb BLIND GUARDIAN vůbec, jež se ovšem navzdory tomu stala na mnoho let dopředu stěžejní náplní jejich koncertů. Textově kapela již tehdy čerpala z oblasti sci-fi literatury a zejména z některých Tolkienových děl, což byl další důvod, proč se na BLIND GUARDIAN nedalo jen tak zapomenout. Byli zkrátka vždy (tj. už i tehdy) tak trochu jiní.
Ve své době zdrcující speed metalový zásek, který působil svěže, čerstvě a pln nemalé energie. Z dnešního pohledu však album operující se značně přežitým schématem.
Hansi Kürsch
- zpěv, baskytara
André Olbrich
- kytara
Marcus Siepen
- kytara
Thomen Stauch
- bicí
1. Majesty
2. Guardian Of The Blind
3. Trial By The Archon
4. Wizard´s Crown
5. Run For The Night
6. The Martyr
7. Battalions Of Fear
8. By The Gates Of Moria
The God Machine (2022)
Twilight Orchestra: Legacy Of The Dark Lands (2019)
Beyond The Red Mirror (2015)
At The Edge Of Time (2010)
A Twist In The Myth (2006)
Live (2003)
Bard Song (singl) (2003)
A Night At The Opera (2002)
And Then There Was Silence (singl) (2001)
Nightfall In Middle-Earth (1998)
Mirror Mirror (singl) (1998)
The Forgotten Tales (1996)
Mr. Sandman (singl) (1996)
Imaginations From The Other Side (1995)
A Past And Future Secret (singl) (1995)
Tokyo Tales (Live) (1993)
Somewhere Far Beyond (1992)
Tales From The Twilight World (1990)
Follow The Blind (1989)
Battalions Of Fear (1988)
Datum vydání: Pondělí, 15. února 1988
Vydavatel: No Remorse/ Virgin Records
Stopáž: 39:20
Produkce: Kalle Trapp
Studio: Karo Studios, Münster
Debut krefeldských slepých strážcov plný nespútanej energie, kde samozrejme melódie nehrali žiadnu podružnú rolu, beriem ako skvelý odrazový mostík k neskorším klenotom, ktoré nám kapela pravidelne servírovala v rokoch nasledujúcich.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.