Tito vyznavači starověkých božstev rozhodně nepatří do skupiny zahálejících interpretů. Prakticky po roce se připomínají s dalším řadovým albem, kterým (opět) jen sotva redefinují základy svého žánru či položí jiné, ale kterým zároveň (opět) přispějí do jeho pokladny coby tradičně kvalitním dílem. Novinka pojmenovaná „Matador“ tak kromě jiného jen potvrzuje status Američanů jako kapely, na kterou je zkrátka spoleh. Ač toto tvrzení může vyznít poněkud zvláštně, fakt je ten, že svá alba chrlí s železnou pravidelností a bez nějakých výraznějších kvalitativních výkyvů.
Uskupení sdružené kolem Willa Fioreho (kytara a vokály) se pevně drží kurzu nastoleného již úvodním bezejmenným EP. Říkejme si tomu kytarové retro, stoner, doom anebo jen prostě metal. Stejně tak bych mohl začít vyjmenovávat seznam matadorů, kterých tvorbu připomene zvuk ZOROASTER a vězte, že by ten seznam nebyl úplně krátký. Za ty však i vzdor názvu třetího řadového alba ještě toto trio považovat nelze. Nakročeno k tomuto statusu však mají už díky předchozím deskám více než dobře. Potenciál, který starší nahrávky naznačily je, troufám si tvrdit, v tomto roce zůročen ve více než dobrý výsledek. Američané zůstávají věrni své tradici, koncepci i zvuku a přesto se do jejich tvorby podařilo implantovat hned několik zdařilých a oživujících novinek. Jako první nelze neuvést celkovou náladu alba, která více než kdy předtím dokonale navozuje atmosféru prastarých náboženských obřadů, doprovázených krvavými obětními rituály. Dokonale zastřený Fioreho vokál jen jakoby vycházel z útrob obrovitého chrámu, který představuje stavba z masivních kytarových riffů. Ty si valí takříkajíc to svoje a nepřipouští žádné kompropisy. K tomu jsou střední tempa naprosto ideální. Žádné zbytečné zrychlování a na druhou stranu ani přílišně kolébající funerální marše. V tomto směru je i třetí deska Američanů poměrně konstantní záležitostí.
Ona zmiňovaná a oceňovaná atmosféra je vytvářena díky v podstatě jednoduchým a přesto velmi účelným trikům v podobě zjemňování obhroublého zvuku nečekanými vpády sólové kytary, jejíž monumentální a „nahallované“ nazvučení, kromě funkčního kontrastu k valivému riffovému „spodku“, stoprocentně osvěžuje někdy až monotónně ponurou náladu jednotlivých skladeb. Nutno uznat, že „ideologii“ a produkci, jež opatřila album zvukem maximálně evokujícím ozvěny dávné minulosti, mají ZOROASTER v současnosti zvládnuty na výbornou a těžko si představovat, kam se v těchto parametrech své tvorby dokáží v budoucnu posunout.
Dramaturgie je další sloužkou zasluhující uznání. Pryč jsou zbytečné skladby, které ředily pozitivní dojmy z těch výborných. To je alespoň prozatím minulostí. I když ani „Matador“ si nedokázal uchovat silné momenty po celou svoji hrací dobu, ty slabší nejsou tentokráte natolik výrazné. Naopak, vydařené kusy jako „Ancient Ones“ s chytlavě houpavým riffem a zakončena patřičně heroickým sólem anebo dvojice dokonale zdrcujících vyhlazováků „Old World“ a závěrečná a zároveň titulní „Matador“, jednoznačně definují hudební filozofii a zvuk kapely a zároveň i veskrze pozitivní dojmy z celého alba.
Nezbývá než podtrhnout slova kolegy Thorna z jeho recenze debutu „Dog Magic“. Ano, ZOROASTER určitě neaspirují na víc, než na výborně odvedené řemeslo. A to se jim na „Matador“ daří velmi dobře, navíc s kýženou nadstavbou v podobě vskutku stylové atmosféry.