U Američanů POISON THE WELL je velmi těžké definovat hudební zařazení. Na poprock jsou příliš složití, na metalcore zas moc vyměklí a nabízející se označení post-hardcore-emo asi taky není úplně přesné. Kapela mění své zabarvení jak chameleón, úspěšně proplouvá mezi hudebními styly a úžasným způsobem míchá melancholický popík a zatěžkané HC. Napadá mne označení „hardcoreová verze“ MUSE, s trochou inspirace FAITH NO MORE, možná i WALTARI. Ale neřešme škatulky, hlavní je beztak nakonec kvalita.

Tuto sbírku plnou zvratů a emocí otevírají spíše tvrdší kusy. Hutná a táhlá „Exist Underground“ a úderná „Sparks It Will Rain”. Počínaje třetí skladbou se však začínají dít úžasné věci a přechod z nařvané sloky do melodického refrénu v „Cinema“, gradující kolotoč „Pamplemousse“ nebo parádní balada „Are You Anywhere?“ podsouvají dojem skutečně „velké“ nahrávky. Pod vlídnou slupkou melodického zpěvu a vcelku jednoduchých kytar neustále tepe hardcorová energie, která tu více, tu méně vystupuje na povrch. POISON THE WELL na aktuálním albu častěji nastavují svoji přístupnější tvář, zejména strhující „Antarctica Inside Me“ dokazuje, že kapela by se v klidu mohla živit sofistikovaně udělaným poprockem, ale i přes znatelný rozvoj popové stránky věci zůstávají POISON THE WELL stále hodně živá a energická kapela, což dokazují výborná „Exist Underground“ nebo metalcorové výpady „Celebrante The Pyre“ a „Makeshift Clay You”. Novinkou je akustická kytara s perkusemi v nečekaně odlehčené „latino“ skladbě „When You Lose I Lose As Well”. Klávesy jsou, ale zůstávají schované v pozadí a jsou využívány pouze decentně pro dokreslení. V klidných i v tvrdších polohách jsou POISON THE WELL stále dostatečně naléhaví, ale musím konstatovat, že v minulosti zněly tvrdší skladby v jejich podání více zajímavě. Auru zvláštnosti této kapely podtrhují trochu podivínské avšak úderné texty zabývající se popisem životních peripetií autora a taktéž jim nelze upřít nezanedbatelný podíl na její výjimečnosti.

POISON THE WELL samozřejmě neobjevili Ameriku, ani nevymysleli nic, co bychom nikdy dřív neslyšeli. Mají však velmi dobře zmáknuté střídání zdánlivě nesouvisejících směrů a kombinace melodického popíku s hardcoreovými šlichtami zní v jejich provedení velmi zajímavě. Albu „The Tropic Rot“ nelze upřít silné skladby s povedenými hudebními nápady. Vydařil se zejména zasněný melodický zpěv, který album vyloženě táhne. Škoda veliká, že se jedná o zřejmě úplně poslední desku této pozoruhodné party, která se mimochodem před časem objevila v Praze po boku THE DILLINGER ESCAPE PLAN, neboť kapela letos v dubnu oznámila ukončení své téměř patnáct let trvající kariéry.

Come now stupid man you´ve been down there long enough.
Let´s go do something with the day, you have hours and hours till night comes.