Američané DEATH ANGEL sice vletěli do své nové desky plni odhodlání, jenže co je to platné, když základní vjem, který mi z jejího poslechu neustále plyne, je výrazná rezignace na melodické pasáže. Nepatřím totiž k těm, kteří DEATH ANGEL uznávali proto, že jde o THRASH, opravdu ne. Vždy jsem obdivoval jejich svojský stylový rozptyl, jejich typické melodie a power metalové vyhrávky. Novinka je vrací na začátek, tedy k ortodoxnímu navztekanému pojetí, které je reprezentované debutem „The Ultra Violence“ a které oslavuje přímočarost. Sice jsou na „Relentless Retribution“ rozpoznatelné určité nové ingredience jako třeba lehká koketérie s náklepovým hardcorem, hlavní hmotu však tvoří thrashmetalové výrazivo té nejstarší možné školy. Rozmanitost nahrávky tudíž bere od počátku za své a je to obrovská škoda. Ono vlastně nejvíc záleží na tom, co od nového alba DEATH ANGEL očekáváte.

Rozebereme si to tedy pěkně po pořádku. Ze sestavy před rokem odešel bubeník Andy Galeon, což byl vždy jeden ze základních pilířů DEATH ANGEL a zároveň jeden z pilných skladatelů. Z původní pětice již tedy zůstali jen zpěvák Mark Osegueda a kytarista Rob Cavestany (kytarista Ted Aguilar přišel až po comebacku v roce 2001), tedy dvě mediálně nejproslulejší tváře kalifornských. Nemůžu se zbavit dojmu, že právě s odchodem Galeona padla i valná část jejich náklonnosti k různorodějšímu pojetí a skladatelské potenci mířící do budoucna. Současnost chápu jako přímočarost a tvrdost za každou cenu – vždyť je přeci thrash metal tolik v módě, ne? Jistě, ono je to snažší být před hordami metalových fanoušků za toho ortodoxního. Novince chybí barvitost, typické melodie a stylová eklektičnost několika předchozích alb, což se částečně dalo čekat, jenže ona ve velké míře chybí i spojitost se současností, která byla úspěšně zaznamenána na dravém předchůdci „Killing Season“. Ten zněl totiž podstatně současněji a moderněji než forma letošní novinky.

Nasazení Američanům sice znovu nechybí, jenže je to nasazení vložené do něčeho, co už dávno nešokuje takovým způsobem jako před čtvrtstoletím. Úvodní „Relentless Retribution“ ještě dává určitou naději. Skladba obsahuje houpavý rytmus a parádní Cavestanyho sólo. Rob v tomto oboru na celé desce nezklamal, nicméně  zabijácký drive a temný feeling úvodní písně bohužel ještě nic zásadního o invenci nevypovídá. Dvojka „Claws In So Deep“ sice upoutá určitou jinakostí, ale je to jen díky punkovější zpěvnosti, která se zde vyjímá z jednolitě nasupěného celku - skladba naroste do sedmi minut a ve svém závěru upoutá akustickými latino prvky. Následují tupé klepačky jako „Truce“, „River Of Rapture“ nebo „I Chose The Sky“, které působí chudobně a zastarale. Pokud jste předem nevyžadovali návrat DEATH ANGEL na úsvit jejich dráhy, jste z nich jednoduše v šoku. Jsou pro smích. Tuctová „Absence Of Light“ prostě pouze nudí a já uprostřed desky zjišťuji, že se osobitost kapely kamsi vytrácí. Ani ta balada („Volcanic“) už není, co bývala v minulosti, takže spíš připomíná nějaký předěl než plnohodnotnou věc s gradací. Ale zatím nepředbíhejme. Jsme přeci teprve uprostřed a já až na několik vyjímek, o kterých budu psát v posledním odstavci, prostě postrádám výrazné nápady.

Abych pořád jen nekritizoval, musím přejít ke kladům. Jsou zde také. Tak třeba sprinteřinka „This Hate“ je ve své naivitě velmi zábavná a plně odpovídá tomu, s čím DEATH ANGEL oslnili v dobách kdy začínali, navíc přichází až v druhé půli nahrávky, a to už se člověk vyloženě chytá každého stébla (zvyká si na to, že pro DEATH ANGEL dnes existují asi jen jejich první dvě řadovky). Nakonec se však zablýská na lepší časy. Vrchol totiž vidím ve třech skladbách („Death Of The Meek“, „Opponents At Side“ a „Where They Lay“), které se liší od většiny materiálu svojí rozepjatostí, bohatší strukturou, a i přes svou agresi (zejména závěrečná smršť „Where They Lay“ okouzlí svou gradací), se příklánějí spíše k zpěvnému pojetí metalu – tedy k tomu, co DEATH ANGEL dle mého slušelo vždy více. Nutno pochválit i zdravě pulzující zvukovou stránku materiálu, který je (i přes svou „retro“ formu) plný energie. Výtečná jsou zde kytarová sóla – Cavestany i Aguilar opravdu nezklamali. A nakonec - fantastický obal nosiče, který považuji za vůbec jeden z nejlepších metalových v posledních několika letech.

Pokud jste tedy čekali ortodoxní thrash metal amerického střihu osmdesátých let, budete zřejmě spokojeni. Naopak, pokud nové album DEATH ANGEL, které půjde kupředu, budete z novinky spíše rozpačití. Jednoduché počty. Jak už jsem zmínil, záleží na tom, jak kdo ke kapele od začátku přistupuje.