Avantgardní thrash-blackisté WITCHERY byli před vydáním letošního (již pátého) dlouhohrajícího alba nuceni prodělat generální změnu na postu zpěváka. Černokněžník Toxine, trpící cestovní otravou z koncertních šnůr, byl po vzájemné domluvě se zbytkem ansámblu šmahem nahrazen pekelnými plameny ošlehaným „ex-mardukovcem“ v uměleckých kruzích slyšícím na jméno Legion. Napětí v řadách hladových fanoušků kapely se tedy po všech velmi kladně přijatých minulých nahrávkách dalo krájet jen a pouze tím nejkvalitnějším nožem z pravé švédské oceli.

Na rovinu si troufám trvdit, že pro posluchače, kterého nadchla předešlá a hudebně více barvitá poloha opusu „Don´t Fear The Reaper“, bude novinka pod bilinguálním, jasně hovořícím titulem „Witchkrieg” nejspíše mírným zklamáním. Nikoliv tak ovšem pro sběratele holdující prvním třem fošnám. Problém bych viděl právě ve volbě nahrády kazatele za mikrofonem. Legion přece jenom svým krákoro-supěním dosti stahuje celé vyznění náhravky do black metalové temnoty. Možná je to i samotnou kvalitou aktuálního materiálu, ale v porovnání s Toxinem se novicovi nepodařilo do písní vdechnout jakousi pomyslně vyšší ničivou sílu. Zde opět významně vzpomínám na v tomto směru téměr briliantní placku z roku 2006.

V dalším výčtu nedostatků se na mém listu objevuje také jistý druh skladatelské stejnoúhlosti. Většina současných nápadů WITCHERY se dá bez velké námahy úspěšně předvídat, a to platí i pro nefajnšmekra nehledajícího v podobných hudebních vodách svůj azyl tak často. Na první poslech skladby sice „hoblují“ a skutečně vykazují jistý „drive“, nicméně fakt, že se kvitent letos až příliš odevzdal standardním žánrovým potřebám, moje nadšení po čase dosti tlumí. Album je vyšperkováno zajisté i postradatelnou účastí několika z šesti exkluzivních kytarových hostů, mezi nimiž si svůj nejznámější part švihá i Kerry King. Tento - a zde to říkám na plná ústa - křištálově jasný komerčně-marketingový tah přináší pouze malou přidanou hudební hodnotu. V konečném důsledku totiž podobně nosné výrazivo kapele (v závěsu za povrchně zlostným textovým poselstvím) doslova matlá na ksicht jakýsi hustý warpaint sériové zaměnitelnosti.

Je ovšem rovněž nutno přiložit něco málo na druhou stranu váhy, abych zbytečně přísně nezatěžoval negativní misku. Za prvé musím přiznat, že jsem si album běžel koupit hned v den vydání a následujících osmačtyřicet hodin jsem zkrátka nechtěl poslouchat nic jiného. Těžko popsatelná ďábelská návykovost, která se samozřejmě plusově počítá, holt dala dlouhou zelenou (s)prostým živočišným pudům. Díky pozdějšímu několikanásobnému protočení celé diskografie ďábelské pětice se však začalo dostavovat pomalé střízlivění, přicházející naštěstí bez bolestné kocoviny. Mezi další kladné momenty alba patří za sebou jdoucí nápaditě táhlejší vály „The God Who Fell From Earth“ s výborným kytarovým vstupem Hanka Shermanna (MERCYFUL FATE) a „Conqueror´s Return“ opět s pěknými šestistrunkami. Dále pak podivně přitažlivá houpačkárna „From Dead To Worse“ a kolem sebe sekající „Witch Hunter“. Konečně i celková dramaturgie, napálená na tradičně velmi rozumnou stopáž, albu jednoznačně prospívá.

Lhal bych, kdybych po více než dvou měsících tvrdil, že primitivní radovánky „Witchkrieg” ve mně nezanechaly převažující a stále nevysvětlitelný pozitivní dojem, ale stejně tak si jednoduše nemohu odpustit i varovný druhý odstavec.