V roce 1993 vychází kanadským VOIVOD šťastné sedmé album „The Outer Limits“. Jak bylo pro kapelu v devadesátých letech poměrně typické, nahrávka vyšla opět s dvouletým odstupem od předešlého, nepříliš pochopeného experimentu „Angel Rat“. Deska je mimo jiné charakteristická zvláštním „odchodovým“ obdobím svého vzniku. Původní baskytarista Jean-Yves „Blacky“ Thériault odešel po vydání „Angel Rat“ v roce 1991 a další odchod byl na spadnutí. „The Outer Limits“ bylo totiž na dlouho (do roku 2002, resp. 2003) posledním albem, na kterém zpíval Denis „Snake“ Bélanger. Obal desky působí jako kosmický bulletin, který hlásá, že pozemšťan asi některé věci napoprvé úplně nepochopí. Možná proto vyšlo album také s 3D brýlemi pro „úplné“ zobrazení bookletu.

Sedmá řadovka je dodnes tak trochu ve stínu eposu „Nothingface“ a dalších klasik, ale dokonce i některých nahrávek „Forrestovského“ období. „The Outer Limits“ zkrátka stálo vždy (neprávem) stranou. Na časové ploše lehce přesahující 54 minut je však pořádána rock/metalová hostina, kde se podává hodně exotické menu připravené hudebními psychenauty. V progresivním labyrintu vybírá ostré thrashové odbočky rocková psychedelie v kooperaci s tančícím punkovým feelingem. Žánrové vlivy a (dis)harmonie se plynule prolínají v jakési samozřejmé symbióze. Kapela samotná zní jako jeden multifunkční nástroj, který se skládá ze vzdušné Piggyho kytary vyluzující jedinečné riffy, Snakeových hlasivek disponujících nezaměnitelnou barvou, charakteristických Awayových bicích a hutné basy (tentokrát v podání studiového session hráče Pierre St-Jeana). VOIVOD v rámci svého, těžko pojmenovatelného žánru pohlíží na vlastní tvorbu z různých perspektiv. Každá nahrávka tak sice má rozpoznatelný rukopis, ale působí vždy odlišně. Podobně jako různé obrazy jednoho malíře – autora poznáte, obrazy však vždy zobrazují něco jiného. Deska vyniká krystalicky čistou a ostrou produkcí, nepostrádá však živost a drive. Již zde může pozorný posluchač zaslechnout „halucinogenní“ kytarové efekty typické pro album „Phobos“.

Podobně jako na „Nothingface“ také zde najdeme coververzi PINK FLOYD, tentokrát Kanaďané předělali „The Nile Song“. Jak je u VOIVOD zvykem, skladbu pojali natolik osobitě, že působí prakticky jako součást autorského repertoáru kapely. Původní zasněná skladba se tady proměnila v uhrančivě psychedelický metalový kus, kterému by dnes mohli rozumět např. australští ALCHEMIST. Efekt splynutí s repertoárem VOIVOD se projevil nejsilněji u známějšího coveru „Astronomy Domine“ ze zmíněného „Nothingface“. Paralely s psychedelickým (art)rockem by poměrně výmluvně mohlo ilustrovat přirovnání VOIVOD ke KING CRIMSON metalu (viz recenze „Nothingface“). „The Outer Limits“ obsahuje také stopážní perličku v podobě skladby „Jack Luminous“, která je se svými více než 17 minutami dodnes nejdelší kompozicí kapely. Po obsahové, resp. nápadové stránce jde jen těžko vyzdvihnout jeden song. Celé album je fascinující ukázkou hudební kreativity a každý song je jeho neoddělitelnou součástí. Vyražení dechu, které mělo přijít s razantní změnou feelingu v podobě alba „Negatron“ (dodnes asi nejtvrdší nahrávka VOIVOD) bylo v roce 1993 ještě hudbou nejisté budoucnosti…

Název i obsah sedmé desky Québečanů výmluvně naznačil, kde tenkrát mohly být krajní meze resp. hranice možností progresivní hudby. VOIVOD je opět s elegancí překročili a nastavili na dalších pár let či desítek let dopředu nové pomyslné hranice. Nutno říci, že pro nemalou část dnešní scény je tento horizont v nedohlednu stále… „The Outer Limits“ neztratilo nic ze své krásy dodnes. Fix my heart ´cause we´re not alone…