Ačkoliv PANTERA i nadále sklízí jedno uznání za druhým, tak vztahy mezi Anselmem a ostatními členy kapely začínají být (po turné k „Far Beyond Driven“) povážlivě napjaté. Phil je zkrátka nezkrotitelný dravec, který nestačí kontrolovat svůj nevyzpytatelný, slávou nabuzený temperament a nevymáchanou hubu. Jeho nadměrné sklony k alkoholu (v tomto si však libuje celý soubor, viz. svého času několik neuvěritelných rozhovorů a reportů z koncertní šnůry v (snad už dnes mohu říci) „kultovním“ magazínu Bang!). Aby navíc mohl uspokojit svoji šílenou (sebe)vražednou tvůrčí posedlost, utlumuje přetvrvávající bolesti zad užíváním heroinu namísto doporučené operace. Tu podstupuje až na konci roku 2005 a následuje dlouhodobá a nechtěná rehabilitací. V roce 1995 je navíc zpaktovám do stále působící super-skupiny DOWN a ještě téhož roku sklizí s debutem „Nola“ jak jinak než úspěch.

Navzdory všem peripetiím je sedmého května, po dvouletém cyklu, oficiálně představen osmý studiový potomek „The Great Southern Trendkill”. Přestože album nejvíce staví na odkazu svého předchůdce, znovu dělá další krok k ješté extrémnějšímu vyznění a opět přináší nový mix obohacujících prvků. V první řadě se objevují citlivě v několika polohách vrstvené vokály nahrané v Nothing Studios Trenta Reznora, pričemž zbytek byl vzhledem k napětí v souboru dolaďen v Dallaských Chasin Jason Studios. Je téměr neuvěřitelné, že podobná personální pnutí nezanachala na konečném vyznění žadné velké stopy a album naopak působí velmi celistvě a po čtrnácti dlouhých letech i obdivuhodně svěže. K tomuto přispívá významější používání kláves-samplů majících roli jak podkreslující - například v „13 Steps To Nowhere”, tak i dosti významnou v „Suicide Note, Pt.1”. V této skladbě se navíc do hlavní úlohy staví akustická kytara (na chvíli vypomáhající i v předešlé „10´s“) a celá působí jako ono pověstné ticho před bouří, která se strhne hned v následujícím válu.

Přestože je koncepce odpálená třemi téměr klasickými vyhlazovačkami, zvláště úvodní nástup bicí soupravy v titulce je přímo lahůdkový, tak materál není násilně tlačen do příliš agresivních poloh, jenž jsou zde aranžénsky vyprofilovány ve fantasticky rozehraných kontrastech pestrých sklidňujících poloh a vychytávek, jako je například mezihra v papiňáku „Living Through Me (Hell´s Wrath)“. Časté střídání různých schizofreních nálad v pevné dramaturgii, kde má každá píseň svojí nepostradatelnou funkci, jenom dokresluje rozmanitou atmosféru sršící z celého disku. Mezi všemi za vyzdvihnutí jistě stojí v poklidném tempu plynoucí nervní nářek „Floods“, s mírně zkreslenými (jakoby ze záhrobí vycházejícími) psycho vokály doplněnými vynikajícími kytarovými kombinacemi a sóly v netradičně měkčím slugde odéru. Album uzavírá dvojice opět pomyslně na sobě závislých skladeb, přičemž obě vyjadřují Anselmův nelítostný postoj k všemožným trendům (stejně jako název desky). Zvláště pak poslední peklo „(Reprise) Sandblasted Skin“, odpálené zběsilou riffárnou vyvolávanou animálním vyřváváním „This trend is dead“, dále podtržené kázaním z něhož cituji:

Výčet kladů tímto ale nekončí. Nelze znovu nevzpomenout a nevyzdvihnout profesorskou spolupráci mezi trojkou Darrel, Rex a Paul, kde každý dostává patřičný prostor k prezentaci svého umění, avšak pouze v mezích zachování sevřenosti finálního vyznění. Dále je nutné udělat zmínku o zpěvu časovaného do široké škály bestiálních poloh. Nejlepší art na obalu disku, který kdy kvintet představil, jakoby charakterizoval Anselmovo zacházení s vokálem - z velmi častých klidných poloh prudce útočícího chřestýše. „The Great Southern Trendkill” je přes své nesporné kvality poměrně nedoceněnou kolekcí. Zásadní prověrkou časem prochází v porovnání se svými slavnějšími kolegyněmi jednoznačně nejlépe.