Norská kapela TRISTANIA se zřejmě dostala do nejtěžšího období své existence. Nicméně i přes hromobití v sestavě neustrnula v práci a své nové CD „Rubicon“ vypouští do světa. Personální obměny začaly s odchodem zpěvačky Vibeke Stene, která odešla krátce po vydání předposlední desky, aby (dle jejího vyjádření) hudební kariéru zcela pověsila na hřebíček a věnoval se rodině a své profesi. Kapela po nějakém čase představila novou zpěvačku - Mariangelu Demurtas - a absolvovala s ní turné na podporu „Illumination“. Zastavili se i na vizovickém Masters of Rock. Mariangela má jiný hlas než Vibeke, nicméně dostatečně silný a výrazný a interpretace starších věcí nebyla příliš pošramocena. Během doby, co kapela pracovala na novém albu, se však zřejmě udály jisté neshody a postupně odešli takřka všichni dlouholetí členové - basista Rune Østerhus a bubeník Kenneth Olsson, kteří v kapele působili už od prvopočátků a rovněž i kytarista Solvang ukončil své tříleté angažmá. Další nemilé překvapení přišlo letos, kdy kapelu opustil její další nosný pilíř, zpěvák Østen Bergøy. Bergøy se poprvé představil na „Beyond The Veil“ a po odchodu Velanda se právě on se svým čistým, silným hlasem stal výraznou postavou a rovněž autorem převážné většiny textů. Bergøye nahradila jiná známá postava norské hudební scény, Kjetil Nordhus, který je znám především z GREEN CARNATION. Překvapivé bylo i zjištění, že na společné fotografii v bookletu už nefiguruje ani klávesista Einar Moen. Moen byl v počátcích kapely společně s Velandem autorem hudby. Po odchodu Velanda na přelomu tisíciletí se skládání písní přeneslo na duo Hidle/Moen a to až do alba „Illumination“.

Anders Høyvik Hidle je tak v současnosti jedinou postavou, která pojí aktuální sestavu s debutem „Widow´s Weed“ a o komponování se dělí s novým basistou Olem Vistnesem. Pod všemi texty je dosud podepsán Østen Bergøy. Zajímavý je návrat houslisty Pete Johansena coby hostujícího muzikanta, který s kapelou hrál na prvních třech albech. Johansena jinak bylo možno slyšet na většině norských gothic metalových albech přelomu tisíciletí, nejvýrazněji asi zazářil na „Lake Of Sorrow“ od již nehrajících THE SINS OF THY BELOVED.

Hned v úvodu, ve svižných skladbách „Years Of The Rat“ a „Patriot Games“, ukazuje kapela svou současnou tvář. Nelze říct, že nezajímavou, ale zapomeňme na gothic metal, hudba se dostala do trochu jiných vod. Současná tvorba je přístupnější, uvolněnější a svižnější. Rytmika přidala na dynamičnosti, kdysi mohutné refrény se uskromnily a komplikované kompozice ustoupily písničkovější formě hudby. Tento přístup je vlastní celé desce a po pravdě řečeno jde o značné zklamání. Osobně vrchol tvorby této skupiny spatřuji v albu „Ashes“, které bylo hudebně vyspělé, obsahovalo zajímavé kompoziční prvky na akustickou kytaru a především pěvecké partie všech tří hrdel představovaly na metalové scéně nebývale mistrovský výkon. Na „Rubicon“ se však vydali jinou cestou, hudba se o mnoho zjednodušila a ostatně jako už minule má hlavní slovo ženský vokál. V několika písních uhodí i na melancholickou strunu („The Passing“, „Amnesia“), ale tíživá atmosféra starších kousků se kamsi vytratila. Jako nejlepší skladba z celého alba mi přijde závěrečná „Illumination“, táhlá, pochmurná, temnou atmosférou prosycená kompozice, kde značnou část prostoru dostaly Johansenovy housle. Že by byla původně určená pro minulé album? Název by tomu napovídal, ostatně je to jediná skladba, kde autorství patří Moenovi.

Abych to tedy shrnul, „Rubicon“ není špatná deska, celkem příjemně se poslouchá, ale v konkurenci dřívějších počinů, ať už těch nejstarších, nebo moderních včetně „Illumination“, neobstojí. Především už nezní jako album od TRISTANIA. Četné personální změny si vybraly svou daň. TRISTANIA se pozvolna rozplynula s albem „Illumination a „Rubicon“ tak zřejmě představuje milník na přechodu do šedého průměru metalových kapel. Doby, kdy tato kapela stála v popředí svého žánru jsou, zdá se, už definitivně minulostí.