OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Norská kapela TRISTANIA se zřejmě dostala do nejtěžšího období své existence. Nicméně i přes hromobití v sestavě neustrnula v práci a své nové CD „Rubicon“ vypouští do světa. Personální obměny začaly s odchodem zpěvačky Vibeke Stene, která odešla krátce po vydání předposlední desky, aby (dle jejího vyjádření) hudební kariéru zcela pověsila na hřebíček a věnoval se rodině a své profesi. Kapela po nějakém čase představila novou zpěvačku - Mariangelu Demurtas - a absolvovala s ní turné na podporu „Illumination“. Zastavili se i na vizovickém Masters of Rock. Mariangela má jiný hlas než Vibeke, nicméně dostatečně silný a výrazný a interpretace starších věcí nebyla příliš pošramocena. Během doby, co kapela pracovala na novém albu, se však zřejmě udály jisté neshody a postupně odešli takřka všichni dlouholetí členové - basista Rune Østerhus a bubeník Kenneth Olsson, kteří v kapele působili už od prvopočátků a rovněž i kytarista Solvang ukončil své tříleté angažmá. Další nemilé překvapení přišlo letos, kdy kapelu opustil její další nosný pilíř, zpěvák Østen Bergøy. Bergøy se poprvé představil na „Beyond The Veil“ a po odchodu Velanda se právě on se svým čistým, silným hlasem stal výraznou postavou a rovněž autorem převážné většiny textů. Bergøye nahradila jiná známá postava norské hudební scény, Kjetil Nordhus, který je znám především z GREEN CARNATION. Překvapivé bylo i zjištění, že na společné fotografii v bookletu už nefiguruje ani klávesista Einar Moen. Moen byl v počátcích kapely společně s Velandem autorem hudby. Po odchodu Velanda na přelomu tisíciletí se skládání písní přeneslo na duo Hidle/Moen a to až do alba „Illumination“.
Anders Høyvik Hidle je tak v současnosti jedinou postavou, která pojí aktuální sestavu s debutem „Widow´s Weed“ a o komponování se dělí s novým basistou Olem Vistnesem. Pod všemi texty je dosud podepsán Østen Bergøy. Zajímavý je návrat houslisty Pete Johansena coby hostujícího muzikanta, který s kapelou hrál na prvních třech albech. Johansena jinak bylo možno slyšet na většině norských gothic metalových albech přelomu tisíciletí, nejvýrazněji asi zazářil na „Lake Of Sorrow“ od již nehrajících THE SINS OF THY BELOVED.
Hned v úvodu, ve svižných skladbách „Years Of The Rat“ a „Patriot Games“, ukazuje kapela svou současnou tvář. Nelze říct, že nezajímavou, ale zapomeňme na gothic metal, hudba se dostala do trochu jiných vod. Současná tvorba je přístupnější, uvolněnější a svižnější. Rytmika přidala na dynamičnosti, kdysi mohutné refrény se uskromnily a komplikované kompozice ustoupily písničkovější formě hudby. Tento přístup je vlastní celé desce a po pravdě řečeno jde o značné zklamání. Osobně vrchol tvorby této skupiny spatřuji v albu „Ashes“, které bylo hudebně vyspělé, obsahovalo zajímavé kompoziční prvky na akustickou kytaru a především pěvecké partie všech tří hrdel představovaly na metalové scéně nebývale mistrovský výkon. Na „Rubicon“ se však vydali jinou cestou, hudba se o mnoho zjednodušila a ostatně jako už minule má hlavní slovo ženský vokál. V několika písních uhodí i na melancholickou strunu („The Passing“, „Amnesia“), ale tíživá atmosféra starších kousků se kamsi vytratila. Jako nejlepší skladba z celého alba mi přijde závěrečná „Illumination“, táhlá, pochmurná, temnou atmosférou prosycená kompozice, kde značnou část prostoru dostaly Johansenovy housle. Že by byla původně určená pro minulé album? Název by tomu napovídal, ostatně je to jediná skladba, kde autorství patří Moenovi.
Abych to tedy shrnul, „Rubicon“ není špatná deska, celkem příjemně se poslouchá, ale v konkurenci dřívějších počinů, ať už těch nejstarších, nebo moderních včetně „Illumination“, neobstojí. Především už nezní jako album od TRISTANIA. Četné personální změny si vybraly svou daň. TRISTANIA se pozvolna rozplynula s albem „Illumination a „Rubicon“ tak zřejmě představuje milník na přechodu do šedého průměru metalových kapel. Doby, kdy tato kapela stála v popředí svého žánru jsou, zdá se, už definitivně minulostí.
Je to TRISTANIA nebo není? Na obalu je to napsáno, tak asi bude. Každopádně „Rubicon“ představuje milník v historii této norské kapely, a to jak personální, tak hudební. Kdo zažil jejich deset let stará díla, asi jen těžko si bude „Rubicon“ přiřazovat ke stejné kapele. Ano, poslouchá se to pěkně, ale je to materiál, který tak nějak prošumí okolo.
6 / 10
Mariangela Demurtas
- zpěv
Kjetil Nordhus
- zpěv
Anders Høyvik Hidle
- kytara, zpěv
Gyri Smørdal Losnegaard
- kytara
Ole Vistnes
- basa, klávesy
Tarald Lie Jr.
- bicí
Einar Moen
- klávesy
hosté:
Østen Bergøy
- zpěv
Pete Johansen
- housle
1. Year Of The Rat
2. Protection
3. Patriot Games
4. The Passing
5. Exile
6. Sirens
7. The Emerald (bonus)
8. Vulture
9. Amnesia
10. Magical Fix
11. Illumination
Darkest White (2013)
Rubicon (2010)
Illumination (2007)
Ashes (2005)
World of Glass (2001)
Beyond The Veil (1999)
Widow´s Weed (1998)
Remake (demo) (1997)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Napalm Records
Stopáž: 50:18
Produkce: Anders Høyvik Hidle, Ole Vistnes
Studio: Flying Pigs Studio
Na wikipedii som nasiel ze Rubicon je 80 kilmetrov dlha rieka na severovychode Talianska...pisu tam aj to, ze je ta rieka plytka...ale urcite nie taka plytka, aby sa po tej obrovskej dlzke nedali zatopit vsetky CD nosice od Tristanii tak, aby ich uz nikto nikdy nevylovil. Zivot pod vodou je dost nudny na to aby to tam niekomu, alebo niecomu vadilo na rozdiel od nas, suchozemskych zivocichov.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.