OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Technicky vybroušený, konzistencí hutný a valivý je ušlechtilý kov, který floridští mladíci INTO THE MOAT nalili do svého aktuálního alba „The Campaign“ je o poznání jiný, než materiál z EPčka „Means By Which The End Is Justified“ nebo prvotiny „The Design“. Tatam je rozeklanost a divokost minulosti, která začátky kapely spojovala například s THE DILLINGER ESCAPE PLAN. INTO THE MOAT zpřísněli, znějí naléhavěji a na první poslech i přímočařeji než v dřívějších dobách, nicméně stále si uchovávají instrumentální netriviálnost a aranžérskou pestrost v rámci žánru. Floriďané mají aktuálním materiálem nejblíže ke kolbištím technického death metalu, až poté lze mluvit o mathcoru. Dá se i říci, že se mladíci příliš nezajímají o trendy v metalcoru a to je svým způsobem dobře. U INTO THE MOAT díky tomu nehrozí, že by se zařadili mezi zástupy stále stejně znějících trendovek, které zazáří a spadnou spolu s žánrovou vlnou. On ten majoritní death metal, který je z alba cítit na míle doleko, je celkem logickým závěrem. Vždyť co jiného by se mohlo urodit pod producentským podpisem Erika Rutana z HATE ETHERNAL?
Po komorněji pojatém malebně neurotickém úvodu alba „The Campaign“ nastupuje parní válec, který je nejsilnější ve středních tempech, při hutných natlakovaných kytarových stěnách. Poměrně povedené jsou akustičtější tlumidla, podobnou zpestřovací roli hraje ojedinělé skřípavé trilkování kytar, které skladbám propůjčuje nervózní a napjatou auru. Prim ale hraje poctivé kovové riffování a zahuštěné pomalejší stěny. Některé momenty budou jistě blízké příznivcům poslední generace deathcorového běsnění, nicméně jak již padlo v úvodu - INTO THE MOAT si to dělají po svém a s mnohem větším důrazem na deathmetalovou stránku věci. Za zmínku stojí barva hlasu Earla Ruwella, která tvoří jednu z dominant celého materiálu. Jeho hlas je hrubozrnou rašplí, která se vám vozí po ksichtě, dokud nenarazí na kost. A až narazí na kost, pokračuje stále dál. Škoda však, že se vzdal využívání dalších hlasových rejstříků, o kterých dobře víme, že je tam má...
INTO THE MOAT dokázali druhou deskou navázat na velmi silný debut. Pokud jste čekali, že další deska po „The Design“ bude ještě techničtější, budete nejspíš zklamáni. „The Campaign“ není o dalším překračování technických hranic. Trochu to na mne působí tak, že se na minulé desce adolescenti ve své mladické nerozvážnosti vyblbli a nyní se pokusili soustředit na dospělejší a dotaženější album.
INTO THE MOAT natočili album, které není o dalším překračováním svého vlastního technického stínu, ale o dospělejší úvaze nad spojením technického death metalu a hardcore.
7,5 / 10
Matt Gossman
- bicí
Earl Ruwell
- vokál
Nick Ziros
- baskytara
Kit Wray
- el. kytary
1. The Last Century
2. From 1,000 Meters
3. Advocate vs. Activist
4. The Fuhrer
5. Grunt
6. Law of Conservation
7. The Siege of Orleans
8. The Hermit
Vydáno: 2009
Vydavatel: Metal Blade
Stopáž: 42:07
Produkce: Erik Rutan
Studio: Mana Studios in St. Petersburg, Florida
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.