IN FLAMES – milovaní i nenávidění. Zatracovaní i vyzdvihovaní. Z celé göteborgské scény to dotáhli nejdál (alespoň co se komerčních hledisek týče) – a jejich cesta k hvězdným výšinám stále pokračuje. Pro mnohé fanoušky se stali symbolem komercionalizace severské metalové scény a pranic tomu nepomohlo ani účinkování Plamenných po boku amerických retardů SLIPKNOT. Logicky bylo novinkové album Reroute To Remain očekáváno jako rozseknutí gordického uzlu – kterým směrem potáhnou IN FLAMES svou okovanou káru dál? Budou vybrušovat unikátní postupy severské deathové školy a obohacovat metalovou scénu, nebo je vůně komerčního úspěchu omámí natolik, že vykročí směrem k širším masám posluchačstva? Nuže, meč prosvištěl vzduchem, uzel rozpadl se ve dví. A cesta vede přesně tam, kam se mnozí obávali…

Jak vlastně co nejtrefněji popsat problém Reroute To Remain? Asi takhle – je to konečně album, na němž udělali IN FLAMES krok stranou od hudební tváře, kterou modelovali od dob skvělé fošny Whoracle. Tvář kapely na pomezí deathové agrese a heavy melodiky s výrazným přesahem k tomu druhému. Tvář kapely, která naživo dokáže bavit nevídaným způsobem, na studiových nahrávkách však postupem času ztrácí a to velmi výrazně. Pro mě osobně byl důkazem „vytěženosti“ kapely minulý počin Clayman. Pár dobrých písní, ale nic víc… Reroute To Remain je konečně odvážnou deskou, která chce odhalovat nové horizonty. Jenže způsob, jaký volí, není nejšťastnější…

Zdá se, že pro švédskou pětici je naštěstí neobyčejně těžké opustit zajeté koleje dravých riffů, které překypují melodičností a hravostí. Na Reroute To Remain se proto pokusila o skloubení starého receptu s novými přísadami, leč výsledek vložená očekávání nesplňuje. Ano, najdete se tu spousta písní s jedinečným cejchem IN FLAMES, najdete tu dravost kytar, skvělou dynamiku proplétajících se sól dua Gelotte / Strömblad, energií sršící řev Anderse Fridéna, jenže tam, kde skupina mistrovsky gradovala svoje skladby, teď rozpoutala pokusy o líbivé refrény. Fridén umí šťavnatě křičet, ale zpěvák to není čert ví jaký. Marně se to snaží zakrývat vokální efekty, sborové plochy i paralelně jdoucí řev – refrény jsou sice poměrně zajímavé, uvolněné a v rámci stylu překvapivé, ale často rozbíjejí nadupanou souhru rytmiky a kytar (například sympaticky našlápnutá titulní věc ztrácí v pozvolném refrénu říz dosti značně) a obrušují hroty skladeb… Představte si to zhruba tak, že do plamenným cejchem označkovaných výpalů se náhle „vlomí“silně melodický refrén, který jakoby se odloupl z jiného alba – tempo se obvykle změní směrem k pozvolnému a nástroje místo kousání něžně laskají. Hitovost refrénů zaplaťbůh nedosahuje popařských úletů nu metalových kapel, nicméně má k nim blíže, nežli k nějakým nadupaným metalovým chórům. Žádná hrůza, žádný přílišný nevkus, pouze neumělé snažení o obrat kormidla do jiných vod. Jenže pokud vedle sebe postavíte nové skladby a mordu Only For The Weak z alba předchozího, musíte nutně dojít k závěru, že okázale melodický a „moderní“ refrén nezaručuje parádní skladbu. Ani v nejmenším...

Krom refrénů se Švédové pokusili obměnit i své tradiční kytarové „leady“. Zpěvné riffy hrají stále prim, ale přibylo nu metalově nabručených triviálních laufů. Zkrátka – obzory se šíří ze Švédska do USA. Neříkám, že neúspěšně. Jen mi proboha vysvětlete, proč kapela s tak talentovanými muzikanty v sestavě má potřebu svojské riffy (které dominují ve skladbách Trigger nebo Dark Signs) nahrazovat triviálním mručením podlazených kytar. Družba s novými trendy přináší i tradiční samplové doplňky, které měli IN FLAMES vždy vkusné a inteligentní – a nejinak je tomu zde. Inovací je ale snaha kapely přesvědčit, že dovede složit chytlavou popovou píseň. Třeba Dawn Of New Day je zpočátku výtečnou akustickou vybrnkávačkou, jakou všichni fandové IN FLAMES milují, jenže v průběhu se ukáže, že nic víc než Fridénovo fňukání kapela v rukávu nemá. Nebo předposlední Metaphor… Kolébavá akustika je nezaměnitelná, avšak vzápětí se prudce mění ve popfolkovou houpačku ve stylu Dave Matthew´s Band. Nevěříte mi??? Jen počkejte! Paradoxně je to opravdu výborná skladba, jen jsem nepochopil, proč gothenburgská pětka naznačuje další možný směr, když si ten svůj nový ještě nedokázala vybrat.

Celé album tak připomíná velké rozcestí. Zastřešuje staré dobré agresivní melodiky IN FLAMES, IN FLAMES zpěvné, IN FLAMES lehce koketující s nu metalem, IN FLAMES chytlavě komerční (a překvapivě poměrně přesvědčivé). Tolik směrů, kterými se kapela mohla ubírat... Ale nakonec se točí kolem dokola na křižovatce a nevydává se nikam. Album, které mělo být hrdou deklarací nové tváře IN FLAMES je spíše tříští různých možných podob. Přesto se mi tohle album zamlouvá více, než claymanovské vaření ze staré vody. Uvidíme, kam kapela zamíří po nejrozporuplnějším záseku své historie…