AMENRA jsou stroj. Stroj, který jede přesně podle předem daného algoritmu, jenž mu skvěle vychází na všech frontách. Pomalu se rozjíždějící počátky vždy končí fází, kdy se supící mašina nezastavitelně řítí do nekonečné propasti. Konzistence jejich hudby je kovová až na kost. Katatonická masa valícího se zvuku, který se mele v bludišti ocelových trubek a ničí vše, co mu stojí v cestě. Jako by potrubím proudila všežravá kyselina. Intenzita, kterou dokáže vokalista Colin ještě několikrát umocnit svým vysoce položeným nelidským vytím, se vám zavrtá hluboko do každé buňky v těle. Jen málokterá kapela má mechanismy gradace do puntíku zvládnuté tak jako oni, jako by vše vycházelo z matematických axiomů, o nichž se nepochybuje, které se nemusí dokazovat a nesmí zpochybňovat.
To, co mě na této kapele nepřestane udivovat, je mechanická příchuť, kterou si AMENRA uchovávají jak na živo, tak z alba. Vše je tak nějak nezastavitelně motorické, jako když zurčí nezničitelný diesel ze starého Sprintera. V každém zvuku je olej a vazelína. Tohle není o rychlosti, ale o výdrži, o dlouhodobé kvalitě, na kterou nemá vliv hladový rez, protože je přirozenou součástí celého zvuku. AMENRA dokáží šlapat i v klidných pasážích, kdy kytary nekompromisně odřezávají jednotlivé riffy, i když jsou hrány na nezkreslený zvuk. Díky této auře zdánlivé nezničitelnosti, nezastavitelnosti a houževnatosti máte při poslechu pocit, že se děje něco nadlidského a výjimečného. Cosi, co je nad námi a co nemůžeme ovlivnit, něco, co se snad ani nedá vypnout a po chvíli způsobí hypotonické stavy, paralýzu, někdy i stav závratě.
Novinkou na „Mass IIII“ jsou čisté ledabylé vokály, které tu a tam dolaďují atmosféru a přidávají tak lidský element do nelidsky drásavému řevu pana Colina Van Eeckhouta. Intenzita, nasraná deprimovanost, kytarová monumentálnost a naléhavost jsou stále ale tím hlavním nástrojem, kterým AMENRA sbírají stovky fanoušků po celém světě. „Mass IIII“ je albem, které působí kompaktně, monoliticky, jako by téměř vůbec nešlo o několik skladeb, ale o jednu kompozici, kdy další skladba vždy navazuje přesně tam, kde minulá skončila.