OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už dlouho jsem ničemu v tomto seriálu minirecenzí nedal vyšší hodnocení, než je osm a jsem rád, že dnešek je výjimkou. A nemějte mi za zlé to, že jde o dva roky staré EP „Behind Sonic Glances“ od jihočeské VEENY. Zub času se na jejich materiálu totiž neprojevuje ani s opravdu velkým odstupem. Kytaroví podivíni UFAJR sice již oficiálně neexistují, zato po nich v tomto roce zbyl kotouč, o kterém jsem posmrtnou recenzi malého rozsahu napsat prostě musel, neboť jejich hudba v koloritu české scény za to opravdu stojí. Strakoničtí cross-hardcoristé OVERISGHT jsou tady po roce s novým třípísňovým EP a trochu přitvrdili, což jim budiž připočteno k dobru. Poslední akvizicí balíčku je povedená západočeská náladovka zvaná ABUSED. Tak s chutí do toho.
VEENA - Behind Sonic Glances
Co si budeme povídat. V této rubrice nebývají kdovíjaké hudební perly. Pokud se nějaké objeví, pak je většinou lze za celý rok spočítat na prstech jedné ruky. A proč o tom mluvím? VEENA je právě jednou z těch vzácných perel volně si lebedících hluboko na tuzemském hudebním dně a právě kvůli podobným objektům se do nepřístupných hlubokých míst potápět vyplatí. Kvarteto skladeb, které kapela zachytila před dvěma roky, proplouvá mezi popem, indie rockem, trip hopem, alternativní náladovkou a mnohými dalšími žánry, které tvoří vyváženou homogenní směs nahrávky „Behind Sonic Glances“. Popravdě, nedíval jsem se na profil kapely na serveru last.fm, ale pokud by v kategorii „similar artists“ byli na čelním místě PORTISHEAD, vůbec bych se nedivil. VEENA v sobě absorbuje intenzivní, ale ne hutné kytarové stěny, ladně proplouvající rytmiku a spoustu zvuků, které vás nepřestávají hypnotizovat. Hlavní zbraní je však jednoznačně charismatický hlas Veroniky, kterou jako by v některých ohledech vyučovala alternativní královna BJORK. Její vokál je břitvou, která vám bude opakovaně krvavě drásat srdce i mozek. Řemeslně naprosto čistá práce, výtečný master od elektronického mága Dušana Vozáryho, jehož jméno se v minulosti skloňovalo hlavně za západní hranicí naší republiky - produkce osobitá a současně „nečeská“ tak, že se vám nechce věřit, že tento materiál nepochází z ostrovního království. Jeden z mála diamantů tuzemského alternativního rocku, který může být směle exportován za hranice. Osobně mě opravdu hodně zajímá budoucí materiál v nové sestavě s Bugrem z DĚTÍ DEŠTĚ.
(8,5 / 10)
UFAJR - Brace For Impact
Podivný název a také podobně podivná hudba. Ačkoliv se kapela sama trochu brání pojmu „alternativní kytarovka“, toto označení na ni sedí asi nejvíce. A o co že vlastně jde? Ležérně elegantní klavírek, který bourají zkreslené kytary, jenž si rády zakoketují s noisovějšími odstíny zvuku, funkční rytmika a vokál, který jako by někdo zcizil v některých polohách velkohubému synovi Jana Krause. Místy to působí jako by kluci v anglické vestičce, košilce s kravatou, nasoukaní v tesilových kalhotech chtěli hrát chaotický špinavý rock ’n’ roll, ale zavedené konvence, ve kterých jsou vychováni, je zas a zas vrací zpět. A ono je to vlastně dobře, neboť díky tomuto vztahu vzniká velmi zajímavá chemie skladeb, které jsou učesaně neučesané. No zkuste přijít do luxusního kadeřnictví a objednejte si punkové číro tužené mýdlem a nastříkané tou nejlacinější barvou. Co to s vámi udělá? A podobné je to i s UFAJR. Jejich přístup k tvorbě jsem si oblíbil, jsou schopni jít jak po zajímavých precizních melodiích, tak na sebe nakydat bahno hudební špíny. A i když kytara tu a tam jen nečitelně bustří na pozadí, vokál není vždy úplně jistý a občas sklouzne i do extrémních nekultivovaných poloh, nad vším se vznáší mlhovina ze sympatické lehkosti a hravosti a to se mi na UFAJR líbí nejvíce. Škoda vás kluci.
(7 / 10)
OVERSIGHT - ...In Their Hands?
Nové písně zaznamenané na třískladbovém EP znamenají pro kapelu odklon od crossoveru a cestu směrem k metalcoru a newyorské formě hardcore, což strakonickým překvapivě i sluší. Novinka je hutnější, funkčnější i agresivnější, a ačkoliv v minulosti měli OVERSIGHT největší sílu ve fragmentech, které se utíkaly ke klidnějším polohám, na současném materiálu se přesvědčivě prezentují i bez jakýchkoliv výrazných žánrových odboček. „...In Their Hands?“ si bez problému udrží pozornost i bez ustavičných crossoverových tlumičů, což se skupině nikdy předtím nepodařilo. Otázkou je, jak by tomu bylo, kdyby nešlo o ani ne čtvrthodinové EP, ale album s plnohodnotnou stopáží. Vývoj doznal i vokál, který se odpoutal od melodických chrapláků a ačkoliv stále působí dost nekultivovaně a zdivočele, občasné výlety do experimentálnějších extrémních poloh a přitlačení na pilu celku svědčí, stejně tak jako poměrně časté použití sborů. Na této stránce si dala kapela záležet a od rok starého alba je znát posun. Radost je jako vždy u OVERSIGHT poslech baskytary, která tvoří funkční tělo materiálu a za zmínku stojí i sociálně kritické texty, které mají nosné myšlenky a neutápí se v oceánu klišé jako u většiny domácích kapel příbuzných žánrů. OVERSIGHT se od debutového alba pohnuli z místa a musím dodat, že mě i přesvědčili, že se pohnuli správným směrem. Kapele však stále chybí dostatek opravdu silných míst, která zaujmou a uvíznou v paměti a pokud se s tímto neduhem v budoucnu nevyrovná bude stále uvězněna ve škatulce domácího průměru.
(5 / 10)
ABUSED - No Way Out
Existují lidé, kteří ať budou dělat cokoliv, své kořeny zkrátka nezapřou. To je i případ Michala Nováka z ABUSED. Ať se pustil do čehokoliv, jeho grungové počátky se vždy v jeho tvorbě přihlásily o slovo. Emotivní rocková náladovka ze západu Čech zvaná ABUSED původně koketovala s nu-metalem, poté se nechala na chvilku unést post hardcoreovými valivými proudy a nyní se lísá k písničkovější a stravitelnější rockové střednětempé formě plné sklíčených emocí. Volně plynoucí písničky s bolestnou aurou nemají však ambici vyšší než „jen“ předat něco ze své atmosféry a odejít zase dál a to je možná trochu škoda. Při prvních posleších jde o velmi příjemný zážitek, po opakovaném poslechu působí kvarteto skladeb již trochu únavně a má tendence nudit. To je do určité míry způsobeno stále velmi podobným pocitovým vyzněním jednotlivým skladeb a bohužel s tím neudělají nic ani barevně aranžované kytary, které přechází od melancholických zvonků k hutnějším plochám, ani parádně sednoucí barevné basové linky. Nejsilnější skladbou z čtyřčlenné množiny je jednoznačně titulní klipovka „No Way Out“ v nichž ABUSED obnažují sílu své tvorby. Ta v současnosti spočívá v pomaleji rozvíjených motivech a nosných citlivě stavěných vokálech, které přelétávají od ryze melodických poloh po různě hutné chrapláky.
V souvislosti s novou torbou ABUSED mě napadá další jméno pocházející z opačné strany republiky a tím jsou severomoravští ILLEGAL ILLUSION.
(5 / 10)
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.