Italští RAINTIME na svém třetím řadovém albu, to je přesně ten prototyp nahrávky, na níž si lze demonstrovat, co to znamená, když se o něčem řekne, že je to neslané a nemastné. Původně především progresivní metalová záležitost po vzoru DREAM THEATER, fungující s pozdějším příklonem k power až death metalu a obvyklými změnami v sestavě od roku 1999, totiž zřejmě časem seznala, že ne všechno progresivní (či progresivně se tvářící) je tím pravým lákadlem pro pokud možno co nejčetnějšího metalového příznivce, a zatočila proto razantně kormidlem svého směřování, aby nabrala nový, nadějnější kurs. Jenže ouha, ono se jí to kormidlo dost často vymyká z ruky a v takových chvílích si dělá prakticky co chce, což samozřejmě pro skupinu, která by dozajista měla ráda vše pod úplnou kontrolou, není tou nejlepší vizitkou.

Ale takový je holt život metalového umělce, obzvláště pokud pochází ze země, jež není těžkému kovu (v jeho rozličných podobách) přirozeným lovištěm. „Psychromatic“ je proto především o hledání uličky z hutného power – progresivního metalového teritoria, jíž by RAINTIME proklouzli k nějakému většímu metalovému korytu, u nějž se toho pochopitelně dá také mnohem více nachytat. Šestice osmahlých jihoevropanů zde vystupuje mnohem více uhlazeněji, než bychom od ní po předchozích zkušenostech čekali, a s nadějí upřenou k současné moderně se snaží z tohoto jinak bezpochyby zajímavého nabourání stylů vytřískat mnohem více, než sama obětuje. Jednotlivé skladby jsou většinou unisono vedeny ve stereotypní, vzrušivých nápadů prosté náladě, vydatně vyživované zpěvákovým nijak zásadním výrazem, kterou jen tu a tam naruší grubiánské emo – výkřiky („Nothing But A Mistake“ nebo „Fake Idols“) či rychlejší tempo. Na tomto základě si pak člověk musí chtě nechtě položit otázku, oč tady vlastně jde, a dojít k předpokládanému závěru: o nic zásadního. Snaha původem velmi drsných melodiků ze staré (progresivní) školy přiblížit se masám končí přesně tam, kde končí i jejich schopnost porozumět o několik let mladšímu metalovému dění, a paradoxně je to nejvíc vidět na skladbách, kterým se RAINTIME chtěli pravděpodobně spíše vyhnout, ale nakonec to nevyšlo, protože taková je zkrátka jejich přirozenost. Tady mám na mysli poctivé úvodní tři progresivně – power metalové kousky „Fire Ants“, „Turned Up And Down“ a „Never Ending Stairwy“, které z alba doslova vyčnívají a dávají mu tak alespoň nějakou tu základní fazónu.

Na třičtvrtě hodinu hraní je to ovšem zatraceně málo, to by myslím bylo zřejmé i laikovi, a RAINTIME by se nad tím pochopitelně měli zamyslet jako první. Už jen s ohledem na ten svůj zvukomalebný název, z nějž ona zadumaná, melancholická progresivita přímo čiší.