OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pod nahrávkou švýcarského kvarteta UNHOLD jsou podpisy hned dvou zvučných jmen (Serge Morattel, Nick Zampiello), které jsou spjaty s kapelami formátu CONVERGE, UNSANE nebo ISIS, ale zdaleka nejen to je činí v rámci scény, kterou proplouvají, zajímavým objektem pro prozkoumání jejich zatím poslední studiové tvorby. Stylové mantinely, ve kterých se UNHOLD pohybují, lze vytyčit z žánrů jako je down tempo, hardcore, postrock i stoner metal a pokud byste mi jejich hudbu dali poslechnout a pak se zeptali, pod kým vydávají, budu tipovat jako první stáj Hydrahead, podruhé Relapse. Ovlivnění nestory žánru z NEUROSIS je slyšitelné jak ve vokálech, tak v kytarových plochách, nicméně UNHOLD nezůstávají u obtahování kontur mistrovských děl. Sami přidávají mnoho vlastní invence, jejich zvuk je rockovější, chce se mi napsat stoner rockovější, zajímavé a velmi povedené je experimentování s ženským vokálním elementem, stejně tak downtempovou rozvláčnosti. Již pod čarou lze napsat i to, že je možné vystopovat i vlivy kapel jakými jsou AKIMBO nebo BARONESS, ale opět jde spíše o určitou poctu veličinám, které mají UNHOLD rádi, než o jakoukoliv kleptomanskou aktivitu.
Titulní skladba „Big Slice“ nezapře rock’n’rollový tah na branku, naléhavý uřvaný vokál s nežně bustrujícími hranami, melodie, které se zaryjí, i velkou dávku emocí. Na albu najdete ale i dlouhé a čistě instrumentální plochy, které si jen rozpustile a poněkud introvertně hrají mezi sebou podivnou hříčku, jakoby šlo o tajné spolčení dvou autistických dětí. Opozici této tváři dávají hrubozrnné rockové riffovačky, které se starají o to, aby člověk při poslechu procitl z latergie, do které ho ukolébají náladovější části. Opravdovou dominantou celého alba je čtvrtá skladba „Zeroend“, kam je famózním způsobem integrován ženský zpěv, který mi svojí barvou trošku připomíná českou rockovou pěnici Zuzanu Lípovou. Pokud by model střídání obhroublého chrapláku a charismatického ženského vokálu byl použit ve větší míře, ztratí asi v koloritu alba exkluzivitu, jeho skromné nasazení mu však přisuzuje úlohu vzácného koření, jímž je zapotřebí šetřit a jednoznačně tak tvoří jeden z vrcholů alba. Poslední skladba, která stojí za samostatnou zmínku, je poslední „Dry Rivers And Cold Stars“. Ta v mnoha svých zákoutích koketuje s postrockovým feelingem i stonerovým neurvalstvím a je tak typická pro to, v čem jsou UNHOLD opravdu dobří. A tím je aranžérské propojení zvonivých kytarových ploch a drsně štiplavých rockových hoblovaček s neurvalým vokálem.
UNHOLD předkládají desku, kde vedle třaskavě výbušných riffovaček stojí táhlé ambientní plochy a přesto vás nenapadne, že je to spojení nemístné, ba naopak. Ono se to v podobě, kterou „Gold Cut“ má výtečně hodí, neboť vše do sebe celkem logicky zapadá.
Nenásilný trojúhelník z downtempa a postrocku na jedné straně, stoner metalových riffovaček na druhé a neurotických sludge corových bažin na třetí.
7,5 / 10
Philipp Thöni
- el. kytara a vokál
Reto Kotschar
- baskytara
Dani Fischer
- bicí
Thomas Tschuor
- el. kytara a vokál
1. Big Slice
2. Time Won't Tell
3. Sugarbread
4. Zeroend
5. Commissioner
6. Hunger Doesn't Learn
7. Crowded Hearts
8. Tossed Into The Light
9. Dry Rivers And Cold Stars
Gold Cut (2008)
Loess (2004)
Walking Blackwards (2001)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Subversiv Records
Stopáž: 52:14
Produkce: Unhold
Studio: Serge Morattel Rec Studio / New Alliance East
Neoriginalni, ale prijemné na poslech. Obzvlast "Tossed Into The Light".
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.