OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Američané KYLESA si dokázali svým mixem sludge, hardcore, psychedelie a metalu vybudovat na klubové scéně vcelku rychle respektované postavení. Jejich špinavý až hrubý zvuk, obohacený o zajímavé hudební nápady se fandům alternativy hned od začátku líbil a netypické obsazení, čítající dva regulérné bubeníky a potetovanou roštěnku s kytarou, celkový dojem ještě umocnilo. Předchozí zářez „Static Tensions“ z roku 2009 potvrdil stoupající formu kapely a není tedy ani divu, že novinka „Spiral Shadow“ byla v jistých kruzích očekávána s velkým napětím.
Vysoká očekávání však mohou snadno zůstat nenaplněna a možná nejsem jediný, kdo po prvním poslechu nasadil překvapený výraz. Pravdou je, že KYLESA se od svých začátků neustále vyvíjí, ale tentokrát nabral kvintet ze Savannah trochu nečekaný směr. Jestliže minulé nahrávky charakterizovala především razance a tah na branku, tak u „Spiral Shadow“ dostávají prostor o mnoho klidnější postupy. Kapela už netlačí tolik na pilu a nechává se unášet spíše na vlnách psychedelických vibrací a atmosférického brnkání. Což o to, vliv LSD byl v hudbě této party vždy přítomný, ale tentokrát to možná trochu přepískli a nový materiál zní až moc odevzdaně. Zejména pomalé tempo v druhé polovině desky doprovázené hypnotickými motivy skoro uspává. O vzrušení se stará pouze jediný živější kousek „Back And Forth“, který je ale tak malinký, že není skoro vidět.
Na druhou stranu jsou ale na albu i některé velmi silné motivy, které kolikrát předčí cokoliv, co kapela dříve nahrála. Zejména vlnící se linky „Crowded Road“, střídání nálad u „Tired Climb“, nebo naléhavý kousek „Don´t Look Back“ zní opravdu zajímavě a potvrzují kvalitu téhle kapely. KYLESA se na „Spiral Shadow“ pokouší o něco jiného než v minulosti, častěji jsou slyšet vyhrávky či sóla na kytaru. Laura Pleasants zpívá mnohem více čistým, melodickým(?) hlasem a více prostoru dostávají oba bubeníci. Nový materiál je o dost klidnější až rozvážný, ubíhá většinou pomalým tempem a tvrdost předchozích nahrávek je odsunuta stranou. KYLESA zachovala svůj klasický drsný zvuk, ale není už tolik přesvědčivá, jako třeba na albu „Time Will Fuse Its Worth“ (2006), které mne i po letech dokáže zvednout ze židle.
Takže abychom si rozuměli. Album obsahuje některé velmi výrazné momenty, ale jako celek nemá očekávaný tlak. Kapela nahrazuje razanci atmosférou, zůstává však na půli cesty. Na první poslech se možná novinka jeví jako příjemné překvapení, ale po delší době přehrávání volím přeci jen raději starší alba. „Spiral Shadow“ není nuda, ani průšvih, nato má kapela příliš zkušeností, ale po výborném „Static Tensions“ se přeci jen jedná o drobný ústup z vytyčených pozic. Aktuálně to kapelu táhne někam do oblasti SONIC YOUTH, nebo k jemnějším a přemýšlivějším kolegům typu BARONESS anebo CALLISTO, což je sice zajímavý hudební směr, ale ke kapele typu KYLESA mi bohužel moc nepasuje.
KYLESA ubrala plyn a spíše než na tvrdost a razanci sází na atmosféru. Fanoušci starších desek budou nejspíše dost překvapeni.
7 / 10
Phillip Cope
- kytara, vokály
Laura Pleasants
- kytara, vokály
Carl McGinely
- bicí
Tyler Newberry
- bicí
Corey Barhorst
- basa, klávesy
1. Tired Climb
2. Cheating Synergy
3. Drop Out
4. Crowded Road
5. Don't Look Back
6. Distance Closing In
7. To Forget
8. Forsaken
9. Spiral Shadow
10. Back And Forth
11. Dust
Ultraviolet (2013)
Spiral Shadow (2010)
Static Tensions (2009)
Time Will Fuse Its Worth (2006)
To Walk A Middle Course (2005)
No Ending (2004)
Split With CREAM ABDUL BARBAR (2003)
Kylesa (2002)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Season Of Mist
Stopáž: 40:11
Produkce: Phillip Cope
Studio: Jam Room, Columbia (USA)
Zhodneme sa na číselnom hodnotení. Ale s tým rozdielom, že ja som s novou KYLESOU v podstate spokojný.
Páči sa mi, ako sa Američania neustále niekam posúvajú. Páči sa mi, že sa tentokrát nechali inšpirovať alternatívnymi kapelami typu PIXIES. A páči sa mi melodickosť, pohodovosť a nevtieravá hitovosť väčsiny materiálu na "Spiral Shadow".
Na druhej strane, ako už naznačil Dalas, KYLESE sa nepodarilo vyvarovať niekoľkých slepých hudobných uličiek a ku koncu dosky už trochu stráca dych. Na peknú sedmičku to ale s prehľadom stačí.
Ano, je to bohužel tak. Nová deska KYLESY je sice sympatickým vykročením do neprobádaných teritorií, ale jedná se prozatím o krůček nesmělý, nový terén mapující. Souhlasím také s názorem, že na "Spiral Shadow" se najdou silné momenty, ale pohříchu se tam nachází i dost nevýrazných a nicneřešících pasáží, které jen symbolizují, že se KYLESA nacházejí v období plánování své budoucnosti. Stále však věřím, že i tato bude nesporně zajímavá a kvalitní. Toto album se tak prozatím stává méně výraznou položkou v jejich diskografii, ke které si sice cestu nakonec nejspíš najdu, ale příliš často se po ní vypravovat nebudu.
To je zvláštne, mne nechutilo Static Tensions ale toto sa mi páči teda dosť!
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.