THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ono to zní jakoby bretaňská a místy skotsko-irská folkárna narazila do sedlácké formy tuzemského rocku, ale výsledek mě prostě baví a víc neřeším. Až jsem z toho sám překvapený, protože komukoliv ze svého okolí toto s nadšeným rohlíkem na obličeji pustím, tak si klepe na čelo a zkoumavým pohledem hledá v mém obličeji náznak sarkastického úšklebku. Milí přátelé, nedělám si srandu, myslím to vážně! Mně se to fakt líbí!
Bečení ovcí a skotské dudy vás zavedou ke stolu, kde se rozjuchané melodie těsně lepí na skotačivou přímočarou rytmiku a ačkoliv skladby hodně čerpají z folklóru, báječně do nich sednou zpěvné české texty. Trochu zamrzí aranže elektrické kytary, které jsou opravdu z těch nejhumpoláčtějších ruralistických riffovaček a ve většině případů tvoří jen ty „koule vzadu“, a to ještě s nepříliš dobrou zvukovou integrací do celku.
Většina písní sází na líbivá místa okatě propůjčené z irského, skotského nebo bretaňského folklóru, místy HAKKA MUGGIES sahají i přímo ke coverům tamějších lidovek, které leckdy ponechávají s původní lyrikou, což je škoda. Těch několik skladeb, které okupuje anglický a španělský jazyk postrádá rajc, který se této bandě podařilo dostat do českých textů. Atmosféru dotváří celá řada folklórních nástrojů, namátkou bodhran, dudy, šalmaj nebo keltská harfa. Častými nositeli nosných melodií jsou ale i tradičnější nástroje, jakými jsou housle, viola, akordeon nebo flétna.
Ve vokálech se nerovnoměrně střídají tři hlasy, kdy se bezkonkurenčně nejlépe poslouchá nejméně zastoupená Markéta Janatová, jinak obsluhující smyčce. Oba mužské vokály sice nedosahují takové technické a intonační čistoty, ale čert to vem. Zmužilý chraplák Martina Pobudy vyzařuje světské chlapecké charisma, a ačkoliv v některých skladbách začíná po čase trochu nudit, nepřekáží.
Škodou je, že plně původní materiál nalezneme jen ve třech skladbách. Zbytek tvoří covery, či upravené covery. Vzhledem k tomu, že na vlastních skladbách kapela prokazuje poměrně výraznou dávkou invence (naprosto ukázkovou práci jejich tvorby naleznete u skladby „Tam kde teče řeka Fleet“), nechápu, proč se uchylují k přebírání již hotových skladeb, když má skupina potenciál tvořit vlastní materiál příbuzné kvality. Promarněnou šancí pak jsou skladby, které jsou ponechány v původním jazyce. Například skotská romantika „Loch Lomond“, jež otevírá celé CD, získává úplně jiné kvality než má originál, a to nejen díky parádnímu textu. Podobně je na tom i irská lidovka „Beltaine“. Věčná škoda coverů, na nichž se ruka HAKKA MUGGIES nepodepsali svým rukopisem.
Tato folkrocková tlupa natočila album, které si zcela určitě rád poslechnu i po této recenzi a na kterém se najde spousta silných melodií a vlastně, co na tom, že jsou brány přes kopírák z lidových písní. V tomto případě mi to pro teď nevadí, příště budu však považovat podobné chování za plýtvání potenciálem tohoto souboru.
Dobře udělané řízné folklórně rockové album čerpající z irské, skotské i bretaňské národní hudby. Velká škoda, že kapela spíše jen opisuje, než tvoří - zajímavý potenciál k tvorbě vlastního materiálu se ji upřít totiž nedá.
7 / 10
Jiří Skála
- bicí
Erik Onoda
- kytara, zpěv
Martin Pobuda
- vokál, bodhran
Markéta Janatová
- smyčcové nástroje
Albrecht K. Smuten
- dechové nástroje
Petr Jejkal
- baskytara
1. Loch Lomond
2. Beltine
3. Tom of Bedlam
4. Tam kde teče řeka Fleet
5. Města
6. Drowsy Maggie/Tam Lin
7. Three Ravens
8. Mairi´s wedding
9. Odpočiň
10. Lover´s ghost
11. Muž z Vysočiny
12. Como poden
13. Ready for the storm
Feed The Fairies (2010)
Is Fearr An Bás (2007)
Jezevci a bubny (2004)
Rocky Road To Ireland (2004)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.