Osvědčený tandem Chris Black – Sanford Parker se nám po produkční práci, kterou zanechali na posledním počinu NACHTMYSTIUM, připomínají s dalším dílem, které je výsledkem jejich společné kooperace. Tentokráte se však role trošku pozměňují, neboť prvně jmenovaný je pod recenzovanou nahrávkou podepsán i jako výhradní autor hudby a textů. Když jsem se před léty zaposlouchal do předchozího alba „In Sickness And In Dreams“ z roku 2007, jméno DAWNBRINGER mi na dlouho v hlavě nezůstalo. Velmi dřevně pojatá variace na téma „ryzí metalové retro“ postrádala i přes určitý stupeň přitažlivosti silnější fluidum a schopnost získat posluchače pro svoji věc.

O to překvapivější je dění na letošní novince. Razantní změny, které hudba tohoto v současnosti dua překonala, nespočívají ani tak v revizi žánrového směřování, jako spíše v přístupu ke skládání, zvuku a v neposlední řadě i vokálům. Nádech v metalové hudbě časů dávno minulých zůstal zachován, ba co víc, teprve nyní dochází k efektu účinného přenosu dobové atmosféry na posluchače. Blackmetalovému závoji ze staré školy se oproti minulosti dostalo i pestré společnosti, které vévodí důraz na heavymetalový feeling. Výrazný přísun melodií a „pročištění“ zvuku od (až příliš) zatuchlého důrazu na „prehistorický“ sound lze kvitovat jedině s povděkem. Těžiště hudby DAWNBRINGER, ze které prýští sympatie k dávno osvědčeným a archaickým kompozičním postupům, zůstalo zachováno, ale v současnosti se kolem něj kupí pestrá škála vlivů z různých klasických kovových žánrů, kterým vévodí právě heavymetal.

Pokud však očekáváte nějaké reminiscence na doby, kdy světu vládnul NWOBHM, budete nejspíše zklamáni. Americké duo zní sice na povrchu velmi heavy a silně melodicky, ale této přívětivé slupce jistí záda značně obhroublá spleť thrash metalových riffů, které tak tvoří dostatečně důrazný opěrný bod pro četná kytarová sóla a vyhrávky. Tomuto trendu přizpůsobil své hlasivky i Chris Black. Černým kovem načichlý skřehot střídá melodický vokál, v jehož barvě jsou sice ozvěny minulosti kapely cítit, ale právě takhle to má být a takhle to přesně k současné hudbě DAWNBRINGER dokonale sedí.

Dramaturgie alba pak přesně vystihuje definici nahrávky, na které to „žije“. Start úvodní „So Much For Sleep“ snad ani větší dávku klišé nabídnout nemohl. Heroický kytarový motiv postupně přenechává prostor hlavní části skladby, svým provedením splňující vše výše uvedené. Přímočarý kvapík vykládá hned na úvod karty na stůl, aby však ty nejlepší trumfy přeci jen schoval na později. Čekání však není příliš dlouhé. Následující dvojice „You Know Me“ a hlavně „The Devil“ je perfektní diplomovou prací na téma „metalové retro a žhavá současnost“. Oba rychlé kusy disponují silným thrashmetalovým nádechem, zvláště pak ta druhá by bez problémů zapadla na nejedno klasické album kapel z oblasti Bay Area. V takto nastoleném tempu by to však časem byla přeci jen nuda, a tak se ke slovu dostávají i pomalejší kusy (tklivá „Cataract“ anebo „All I See“) a jejich střídání s těmi razantnějšími se tak stává (vítaným) pravidlem.

Způsob, jakým vás DAWNBRINGER dokážou přenést o nějakých dvacet let zpátky, si za svoji absolutní nenucenost zasluhuje potlesk na otevřené scéně. „Nucleus“ tak není dalším nudným metalovým retrem, které jen prostě přehrává věci dávno vymyšlené, protože to ti mladší posluchači beztak neodhalí. Ne, americké duo jen přirozeným způsobem vzdalo hold jedné hudební epoše, která se už prostě nikdy nevrátí, na čemž nic nezmění ani toto jejich album. Fakt, že se jeho prostřednictvím o to ani nepokoušejí, je jednou z jeho největších předností.