OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přiznám se. V roce 2010 jsem nebyl na Brutal Assaultu. Po dlouhé sérii vzorné docházky jsem měl áčko a nejvíce mě již v tu dobu mrzelo hlavně to, že jsem neviděl vystoupení tohoto sextetu z ostrovního království. Progresivního metalcoru nám nyní roste více než hub po dešti v radioaktivním šestaosmdesátém roce, ale jen jeden „hříbek“ z této sklizně má v sestavě Luka Williamse, blázna s baskytarou, který jejím zvukem a vlastním stylem hraní tvoří jak nezaměnitelný ksicht této kapely, tak nosné páteře jednotlivých skladeb.
Kapela, jejíž název odkazuje na období genocidy ve Rwandě v první polovině devadesátých let, staví netradičně na basových linkách, které prorůstají do všech aspektů tvorby. Slapové linky dusají a zvoní naprosto všude, jedná se o nástroj, který vede peleton ostatních. Dvojice kytaristů se pak může směle flákat a jen sem a tam si zatapovat ve výjezdu nebo krouhat struny v nepříliš originálních metalcoreových rubanicích. A vůbec mi to nevadí.
U baskytaristy Luka Williamse se nejedná o samostřelné manýristické onanování, jeho práce dokonale sedí v bicích, a že si zatrylkuje téměř v každém místě, kde se to nabízí? Dělá to tak, že neruší a nebere pozornost celku. Další fakturu za výtečnou práci mohou zaslat bratři Greenové, kteří řvou do mikrofonů. No... Nejen řvou. Ukřičené vokály se parádně proplétají, místy přepínají do melodických poloh, kterými trochu tupí zubaté kovové hroty a dělají celek snesitelnější pro širší okruh posluchačů. Vystýlkované bratrské duo disponuje v počtu obou kusů podobnými hlasovými dispozicemi, takže dokáže povedeně vrstvit jak extrémní tak melodické vokály.
Devizou mladých Britů je schopnost psát inteligentní, zajímavé moderní skladby, které díky rytmice nepostrádajících identitu. Pro mě nezajímavější přidanou hodnotou je ale asi zvláštní esence, díky níž je těžké aktuální desku jen tak lehce oposlouchat. K tomuto albu se rád vracím i po více jak roce a vždy v něm dokážu najít něco nového. Pokud jste si zamilovali nedávno recenzované PERIPHERY, tak toto je jejich vzdálený příbuzný.
Progresivní metalcore s velkoparádnickým basákem.
7,5 / 10
Alex Green
- vokál
Paul Green
- vokál
James Clayton
- el. kytara
Tom Hollings
- el. kytara
Luke Williams
- baskytara
Mark Vincent
- bicí
1. Dead To Me
2. The Tightrope
3. Desolate
4. The New Face of Revenge
5. Night of the Long Knives
6. The Echo Verse
7. The Resurgent
8. You Cried Wolf
9. The Death of Thieves
10. Solace
11. The Last Rise of the Fallen King
The Echo Verses (2009)
Nightmares of the Ocean (2008)
Vydáno: 2009
Vydavatel: A Wolf At Your Door Records
Stopáž: 34:47
Produkce: THE ARUSHA ACCORD
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.