Jedna z těch méně nápadných kapel heavy metalového světa s jedním ze stylově nejpravověrnějších názvů vůbec - VIRGIN STEELE - vydává v tichosti sobě vlastní dvanácté řadové album. Po osmadvaceti letech existence, s prakticky neodmyslitelným přívlastkem „těch nohsledů MANOWAR“ a po zřejmě nejúspěšnějším autorském a uměleckém vzepjetí v létech mezi alby „The Marriage Of Heaven And Hell Part I.“ (1994) a „Invictus“ (1998), které už se asi nejspíš nikdy nebude opakovat. Pokud si říkáte, že to není zrovna nejlákavější shrnutí toho aktuálně nejpodstatnějšího o čtveřici z New Yorku, která svůj epický heavy metal vždy s jakousi potutelnou noblesností nazývala „barbarským romantismem“, máte nejspíš do jisté míry pravdu. Toť ovšem pouze jeden úhel pohledu. Ten druhý, podle mého stejně důležitý, říká něco jiného. Nebyl by to totiž David DeFeis, odvěký vůdce panenských metalových puritánů (jemuž mimochodem co nevidět na hřbetě přibude padesátý křížek), kdyby dělal něco jiného, než se svým neodmyslitelným klavírem neudával takt jinak téměř klasické metalové jízdě, a nebyl by to také rok 2010, kdybychom tady všichni vespolek skákali ke stropu už jen z toho faktu, že vyšlo nové heavy metalové album (lhostejno jaké).

Ať tak nebo tak, „The Black Light Bacchanalia“ je na světě a přináší všechno to, co byste od něj očekávali. Tedy především epicky kolísající, svojský metalový výraz VIRGIN STEELE, dramaticky vyrýsovaný četnými klávesami, sbory a také zatraceně širokým DeFeisovým pěveckým rejstříkem, protentokráte na spíše neúnosné ploše více jak 75 minut, s mnohými skladbami podobně těžce skousnutelné stopáže. Mnohokrát jsou znovu cítit MANOWAR (název úvodní skladby „By The Hammer Of Zeus /And The Wrecking Ball Of Thor/“ mě v tomto směru skutečně vystrašil, to musím přiznat), ale podobně jako kdykoliv dříve jde spíše jen o jakousi okořeňující ingredienci, než o prvoplánový záměr. Texty zaměřené na starověké kultury, jejich uspořádání, náboženství a víru jinak výstižně dokreslují svět klasického DeFeisova (coby výhradního autora) vnímání heavy metalu, který od dob experimentů s jakousi metalovou operou na dvou pokračováních alba „The House Of Atreus“, nabral nejen na větší členitosti a náladovosti, ale právě i na již zmíněné časové náročnosti. Prakticky po celou hrací dobu alba jsme tak svědky srážky mohutných ocelových riffů s o hodně jemnější klávesovou a pěveckou melodikou, jenž bohužel nepřináší zřejmě to původně nejžádanější – totiž rozmanitost a ruku v ruce s ní i výraznost. Jako kdybyste zkrátka naslouchali stále dokola VIRGIN STEELE, ale postupně upadali do jakéhosi strnutí, v němž nejste schopni identifikovat ani skladbu, ani album, o které se momentálně jedná, bez nároku na vylepšení vašich rozpoznávacích schopností s ubíhajícím časem a narůstajícím počtem opakovaných poslechů. Spíše naopak. A co víc, zkrátí-li si kapela prostor pro vyjádření na nezbytné minimum (jako v případě v tomto směru prakticky osamocené, výborné „The Bread Of Wickedness“), vystoupí kontury vší té přearanžovanosti, v níž se původní (třeba dobrá) myšlenka nadobro ztrácí, naprosto jasně na povrch.

Ne, VIRGIN STEELE dnes rozhodně nemají potenciál na trhání heavy metalových hitparád, o tom určitě nemusí být sporu. Mají však potenciál napsat jasné, přehledné album z těžkého kovu, plné poctivých a neohraných skladeb (minulé hymnusy typu „A Symphony Of Steele“, „Emalaith“ nebo „Invictus“ o tom ostatně hovoří jasnou řečí), jimž stačí jednoduše stát zpříma a nemusí se kroutit v bláhové snaze o jakýsi přidaný efekt. „The Black Light Bacchanalia“ ovšem takovým albem docela určitě není a mně je to vážně líto.