Když jsem se dozvěděl, že bude ANATHEMA hrát na Chmelnici, trochu mě zamrazilo. ANATHEMA v minulosti celkem uspokojivě zaplnila i větší kluby jako Abaton nebo Akropolis a v poměrně malé Chmelnici jsem si náladotvorné božstvo příliš představit nedokázal. Přicházím do klubu, kde právě začíná svůj set PETTER CARLSEN a už v tu dobu je prostor poměrně velmi slušně zaplněn. Popravdě. Připadá mi, že se s podobnými písničkáři roztrhl pytel. Až na výjimky se dělí do několika kategorií (mladí romantičtí alternativci, šediví ambientní podivíni…) a většinou je spojuje poněkud čtyřprocentní vyznění jejich tvorby. Petter je z kategorie první.

Narozdíl od většiny ostatních byla tvorba PETTERA CARLSENA zajímavým zpestřením večera, a ačkoliv byla hudebně od ANATHEMY přeci jen vzdálená, dala se vysledovat podobnost v pocitech a emocích, které se Petter pokoušel lidem předat. A musím uznat jedno. Ten mladý písničkář s kytarou a přeslazeným hlasem, kterému do zad svítilo červené světlo, si mě dokázal získat a ani jsem nepostřehnul jak. Podmanivé písničky klučiny ze severního Norska, který se doprovázel na lubovku, měly charisma, hloubku, mrazivou atmosféru a dokázaly si udržet pozornost a vlastně jsem se ani nestihl zabývat otázkou, proč je tomu tak. Vždyť to byl jen „obyčejný“ sladký kytarový popík…

Managment THE OCEAN by mohl letos dostat ocenění „vtěrka roku“. Před měsícem hráli před THE DILLINGER ESCAPE PLAN, nyní se vtěsnali před ANATHEMU a mě napadá jen klasikova věta: „kde se to zastaví?“. Uvidíme je také před TIAMAT, NILE, DYING FETUS a OVERKILL? Je jim jedno, jestli se žánrově hodí nebo ne, potřebují zkrátka hrát před kýmkoliv větším a podřídí tomu zřejmě vše. Já to chápu, jen mi přijde již trochu podezřelé, že tito Němci hrají v Praze častěji než domácí kapely. Ačkoliv THE OCEAN sestavili playlist ze skladeb, které měly doomovější odér, stále byli hlavní hvězdě večera na hony vzdálení a popravdě, přijde mi, že po odchodu Nica Weberse to jde s touto partou z kopce. Kapela překročila svůj zenit mezi roky 2005 a 2007 svými nejsilnějšími alby a od té doby pozvolna klesá. Abych jen neremcal. Živý set měl sílu i tah na branku, dynamickou pódiovku, při které Loic Rossetti skočil na chvilku i do publika a krátce nato utržil ránu kytarou do obličeje. Po ní odvrávoral na chvilku do zákulisí, z kterého se vrátil s upřeným vyčítavým pohledem směřovaným na kapelníka Robina Stapse. Vše na setu THE OCEAN budí dojem profesionality: vyhranost, světelné sloupy, stále stejná divoká pódiovka, uspokojivý zvuk… Nemohu se však nějak zbavit dojmu, že jde jen o pěknou fasádu, která postrádá náplň a díky tomu na mne THE OCEAN působí tak nějak prázdně a poslední roky mě příliš živě nebaví. Možná je to i tím, že jsem jimi chtě nechtě přesycen.

ANATHEMA nastupuje po téměř čtyřicetiminutové přestavbě pódia za skandování svého jména fanoušky. V klubu je tou dobou pěkně horko a hlava na hlavě. Vlastně si nevzpomínám, že bych někdy Chmelnici viděl tak zaplněnou, lidi jsou naskládáni i v části s barem. Počátek patří skladbám z posledního alba, které považuji za nejslabší z celé historie kapely, ale zdá se, že celkem mnoho fanoušků v klubu můj názor nesdílí. V počátcích hledám vhodné místo pro poslech, kterým se jako obvykle ukazuje být stanoviště poblíž zvukařského stolce, těsně u pódia byl zvuk poměrně rozplizlý a netlačící.

Z celého více jak dvě a půl hodinového programu zaručeně největší ohlas zaznamenávají skladby z alba „Judgement“, ačkoliv u takové „Deep“ jsem postrádal jakýkoliv tah na branku a bustrovanou kytaru jsem v uších musel hodně dlouho hledat. Co napsat dále, abych neopakoval faktografické informace ze slovenského reportu od kolegy Vidara? Playlist byl totožný, stejně jako hostovačka PETTERA CARLSENA a skladby, které ke konci hrál sám Dan s akustikou. Mohu jen dodat, že ačkoliv šlo o velmi příjemně strávený večer, šlo také asi o nejslabší koncertní setkání s kapelou. I festivalový set na festivalu Brutal Assault 2008 byl silnějším zážitkem, což bych v natřískaném klubu plném nejvěrnějších fanoušků ANATHEMY nečekal. Atmosféra postupem času vrcholila a věřím, že na konci se leckomu chtělo zamáčknout slzu, ale vše jednou končí. A tak i po vygradovaném konci za velmi přátelské a hřejivé atmosféry ANATHEMA po přídavcích opouští scénu. Zůstává spokojenost i vědomí, že mohlo být ještě lépe.