Tuto dánskou brusku můžeme považovat za družstvo udržující si stabilní výkonnost. Pravidelný dvouletý cyklus mezi jednotlivými nahrávkami zůstává dodržen i v roce 2010 a to samé platí i pro jejich kvalitativní úroveň. Fakt, že RAUNCHY nikdy nenahráli album, které by ta ostatní nějak výrazně kvalitativně převyšovala, není důvodem k jejich ignoraci. Uvážime-li navíc, že všechna předchozí vykazovala solidní parametry.

A tohle bez diskusí platí i o letošní novince, která podle předchozích vyjádření kapely měla být dokonce nejexperimentálnějším a nejzajímavějším albem od počátků její existence. Jak už to u podobných prohlášení obvykle bývá, není to nakonec tak horké. RAUNCHY jen logicky navazují na předchozí desky a dále rozvíjejí svůj styl postavený na (neo)thrashových základech a silně melodických refrénech. Tedy teritorium, kde (ještě stále) kralují Švédové SOILWORK, nicméně troufám si tvrdit, že současní RAUNCHY jsou mnohem zajímavější a zábavnější. Polemika o kvalitách a popularitě jednotlivých kapel náležících do tohoto žánru však není předmětem recenze. Podobnost se švédskými hvězdami je však to první, co vás při poslechu „A Discord Electric“ (a stejně tak ve větší či menší míře i předchozích desek) napadne, tudíž se podobnému srovnávání ubráníte jen ztěží. Určitý posun však zde i tak ke slyšení je. Skupina se ještě více oddává výrazným melodickým refrénům, až její tvorba začíná působit jako pop navlečený do metalového kabátu. Tvrzení vzhledem ke stále velice tvrdě riffujícím a sytě nazvučeným kytarám, bez kterých se neobejde jediná z dvanáctky ostrých písní, pravda poněkud přehnané, ale ony zmiňované refrény mají na novince skutečně velice silný potenciál zabarikádovat se vám v hlavách a poté své pozice i srdnatě hájit. Možná, že časem jejich kouzlo pomine a stanou se jen epizodní událostí bez delšího účinku, ale nemám pocit, že by zrovna toto album mělo představovat posluchačsky povrchní záležitost.

Na takovéto soudy je stále ještě příliš brzy, ale už teď se dá říct, že chytlavé motivy, které sypou RAUNCHY z rukávů až s neuvěřitelnou lehkostí, nejsou tvořeny pouze s důrazem na prvotní efekt. Hrací čas přesahující hranici jedné hodiny se při použití takřka neměnného mustru vyřvávaná / metalová sloka + melodické nápěvy v refrénu může zdát neúnosný, ale kompoziční, muzikantské a v neposlední řadě i pěvecké schopnosti Dánů stačí na to, aby tento čas utáhly i bez šrámů v podobě ztráty vaší pozornosti. Albu však i přesto v jeho druhé polovině trošku dochází pára, naštěstí díky silnému závěru („The Yeah Thing“, „Gunslinger And Tombstones“) opět akceleruje do požadovaných obrátek.

Mohl bych zde rozvinout nějakou tezi o jisté nepopíratelné dávce podbízivosti, která je však projevem všech takto zaměřených interpretů. Na druhou stranu zde v žádném případě nemůže být řeči o ataku zdravého vkusu. Na to už mají RAUNCHY dostatek nadhledu, zkušeností a hlavně schopností udržet přiměřený balanc mezi chytlavou hitovostí a úrovní muzikantské hodnoty, čímž zároveň nechci tvrdit, že tyto dva atributy musí být nutně vždy ve vzájemné opozici. To dokazuje i tato kolekce, která ve vzácně vyrovnané diskografii Dánů sice nepředstavuje žádný výrazný skok vpřed, ale očekávaná a spolehlivá kvalita taktéž nejsou zrovna málo, nemyslíte?